Lyžařský zájezd [Magcon] ✔️

*34*

,,Hlavně si nic nezapomeň v autobuse" dodá ještě mamka. Obejmu ji a na taťku jen zběžně mávnu. Kyleovi, který jde vedle mě, přehodím ruku před ramena a společně jdeme k autobusu. Kufry už máme kufru autobusu, proto jdu rovnou dovnitř. Jdu první. Vystoupám po třech schodech a rozhlédnu se po autobusu. Jenže místo bandy teenagerů tam sedí všichni, na které si vzpomenete, když se řekne zlo. Tom Sean, táta a dokonce se mi zdálo že za ním sedí Voldemort. Jediný rozdíl mezi těmito zlouny a „skutečnými" zlouny je ten, že tito mají místo obličeje bowlingovou kouli, místo očí lasery a místo pusy skartovačku. Vyděšeně se otočím na Kylea, jenže je na tom snad ještě hůř než ostatní. S výkřikem vyběhnu z autobusu. Jenže místo plácku s auty, ve kterým by měly být rodiny mých spolucestujících, je tam prázdno. A tím prázdno myslím absolutní tmu. Černotu. Moje výkřiky se odrážejí od stěn černoty a doléhají zpět ke mně. A já jsem zas v té uzavřené, osamělé a tiché černotě. Tak tomu tady říkám. Trávím tu většinu svého času. Když tu zrovna nejsem, potýkám se s noční můrou, na styl té předešlé. Takhle to trvá už pěkně dlouho. Možná že tu čas běží rychleji, než u lidí. Třeba jsem tu sotva týden. To se mi ale nezdá pravděpodobné. A co že to se mnou je? To bych taky ráda věděla. Nejsem mrtvá, ale ani živá. Něco mezi. Ale co? A proč tu jsem takhle zavřená. Není to náhodou týrání? Chci ven, chci pryč. Cokoliv. Klidně ať zemřu dlouhou bolestivou smrtí, ale zabijte mě někdo.

Najednou se kolem mě černota začne rozplývat. Nejdříve nabere šedou barvu, až úplně zbělá. Najednou začnu cítit jak mi něco těžkého spadlo na nohu. A pak i na tu druhou. Po chvilce zkoumání bolesti si uvědomím, že to je jen moje noha. Začínám cítit. Jako na povel mou rukou projede ostrá bolest, stejně tak i druhou. Bolest se rozšíří do celého těla, ale já se nemůžu přestat radovat. Někdo mě slyšel a zabil mě. Už žádná černota, žádné obličeje ze skartovačky, které jsem se vždycky děsila. Jenže bolest neopouštěla moje tělo. Naopak zesilovala. A to dost. A pak, oční víčka, které předtím ztěžkla stejně, jako zbytek těla, se bez mé pomoci začnou zvedat. Vyděšeně se rozhlédnu kolem, ale nikde nikdo. Tma. No jasně, takže jsem mrtvá. Moje naděje na vrácení se k životu jsem na nule. Jenže pak si všimnu malého modrého světla, která rozbíjí tu tmu. A ušima zaznamenám tiché pípání přístrojů. Co to sakra je? To jako než odejdete na věčný odpočinek, tak se zastavíte v nemocnici, aby vám zašili rány?! Nechápavě se rozhlížím. Chci se štípnout, jenže si všimnu hadičky, která mi vede do ruky. Všimnu si také nějaké věci, připomínající misku, kterou mám připevněnou na pusu. Pomáhá mi to dýchat, ale to já přece nemusím. Sundám si ji proto z pusy a odhodím ji do neznáma na zem. Pokusím se zhluboka nadechnout, a ono to jde! Než se z toho ale stihnu vzpamatovat, oslní mě záře světla. Aha, tak to už si pro mě jde Bůh. Jenže když do světla zaostřím, najdu tam mladou a dost překvapenou sestřičku. Vypadá, že jí bude tak 18, jako mně. Vyděšeně mě skenuje pohledem, stejně tak já jí. Ale než se zmůžu na slovo, přeruší mě její vysoký hlas. „Vy jste se probrala...! Jak Vám je? Chcete vodu? Donesu Vám jí. Vydržíte chvíli, musím dát vědět doktorovi, že jste vzhůru. A vašemu bratrovi." začne říkat jedno přes druhé. A než ji stihnu odpovědět na jakoukoliv otázku, už je zpátky se sklenicí vody, a mobilem u ucha. Prohlížím si ho. Velký, tenký a vzadu má šest kamer. Páni, jak dlouho jsem byla mimo. Rozhlédnu se po dalších vodítkách, ale díky tmě nic nevidím. Otočím se na sestřičku, která tiše a rychle něco vysvětluje do telefonu. Jediné co z toho pochytím, je moje jméno. Po chvíli mobil položí a otočí se na mě. „Nepotřebujete něco? Doktor tu bude hned. Ježiš, ještě zavolám Vašemu bratrovi." A zase. Než stihnu cokoliv odpovědět, je pryč. Proč mi tu sem přidělili tak hyperaktivní sestřičku. Nebo to já jsem tak zpomalená. Rozhodnu se to neřešit a místo toho jen tupě sleduju nápis na přístroji. Když už nápis čtu po sedmé, dveře se otevřou a tam stojí zase ta sestřička a za ní neznámý muž. Nebo známý? Nakloním hlavu lehce na stranu, a snažím se poznat kdo to je. Trochu mi v tom vadí už pár týdnů staré vousy. Nikoho s vousy přece neznám. Táta si je vždycky oholil dřív, než stihly vyrůst. Pohled zabořím do jeho očí, a ty moje mi málem vypadnou z důlků. Když promluví, jen si potvrdím mou teorii. „No konečně, ty moje Šípková Růženko" ozve se jeho sametový hlas, který jsem mu vždycky záviděla. Přijde rychlou chůzí ke mně a pevně mě obejme. Objímám ho a po chvilce ucítím, že se mi rozbrečel na rameni. Není nic smutnějšího, než vidět chlapa brečet. Držím ho proto u sebe a nekoukám se mu do obličeje. Najednou pokoj prozáří světlo a já se rozhlédnu po pokoji. Vedle mého lůžka stojí poměrně velké zrcadlo. Otočím se na něj a prohlédnu si sebe samotnou. Vyděšeně se zastavím v pohybu a s otevřenou pusou mířenou na sebe se prohlížím. Co to... „Páni. Jako dlouho jsem byla mimo?!" zakřičím. Teda, mým záměrem byl křik. Vyšlo z toho něco mezi šeptáním a normálním hlasem, který ale vůbec nezněl tak, jak jsem si ho pamatovala. Mnohem starší, stejně tak, jako moje tělo. „Pozítří by to bylo 10 let"

Tamtadadá, lidi já vás miluju. A sebe absolutně nesnáším. Nechápu jak jsem se dokázala odhodlat k tomu, abych zase začala psát, a navíc tohle. Ještě před týdnem bych se vám vysmála, ale dneska tu jsem s pokračováním Lyžařského zájezdu! Ano, čtete dobře. Díky jedné holčině, které jsem se rozhodla věnovat tuto kapitolu, a jejím komentáři, který byl jak moc milý, tak i docela naštvaný, jsem se vrátila. Nevím proč teď a jakto. Ale baví mě to, a tak to bude snad bavit i vás. Tohle je poslední kapitola Lyžáku, a během týdne začnu vydávat novou knížku, druhá díl lyžáku. Doufám že vás to bude bavit, tak jako mě to teď baví psát. Hrozně moc vám děkuju, za tu ohromnou odezvu, a hlavně podporu, kterou ve vás mám. Děkuju, a zatím páčko.

Vaše amatérská spisovatelka.