Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

1.

A už je to tady zase ,,škola"
Nikdy bych se neodvážila říct, že tak obyčejné slovo může být zároveň i tím nejhorším, co kdy zažijete. Neskutečné plýtvání časem, který můžu využít určitě i jinými způsoby, než se unudit k smrti seděněním od rána až do odpoledne v lavici, a poslouchat to nudné klábosení těch učitelů, kteří si myslí, že s vystudováním vysoké školy, je udělá nejchytřejšími lidmi na světě.

Místo toho, abych každý den chodila někam, kde nedokáži udržet ani mou pozornost, bych si přála být volná.
Ničím nesvazována,
žádnými povinnostmi,
žádnými zatěžujícími zbytečnostmi.
Radši bych někde cestovala a užívala života.
Daleko od všeho tady. Někde kde bych mohla začít úplně na novo.
Někde, kde začnu žít svým opravdovým životem. Kde si začnu užívat svého života.
Protože přeci jenom....můj život je přinejmenším dost komplikovaný.

Jsem adoptovaná, což je jedna z věcí, kterou by nikdo nechtěl. A pokud ano, tak alespoň nemá takový rodiče, co já. Své pravé rodiče jsem nikdy nepoznala a nějak po tom extrémně netoužím. A úplně jsem se spokojila s myšlenkou, že lidé, jenž mě vychovávají, nemusím a ani nemůžu považovat za své pravé rodiče.

A je pravda, že se nedá zrovna říct, že já bych jim to nějak ulehčovala. V podstatě jsem jenom holka v sedmnácti letech.
Holka!, která sní, jak zmizet, alespoň na chvíli z reality.

Život se se mnou nikdy nemazlil a proto i já se snažím nemazlit s ním.
K mým adoptivním rodičům, ke kterým umím být milá, jako macecha k Popelce, jim nějak netoužím vyjít vstříc.
Na všechny kolem dokážu být drzá, což je možná i důvodem proč nemám žádné kamarády.

Někdy mám i pocit, že jsem divná.
Jasně, možná že když vám to začne říkat každý druhý člověk, začnete o tom přemýšlet, ale já si opravdu připadám zvláštně. S mýma hnědo-zeleno-modrýma očima, ve kterých se tyhle barvy tak zvláštně měněj,
se všeljakým oblečením, které si na sebe vezmu, se svým svérázným chováním a se znakem na levém rameni, které ani nevím kde se vzalo působím jako černá tečka mezi bílými.

A to jsem já. Holka, která může snít maximálně za zdmi našeho rodinného domu a cestovat jenom tak do říše snů. Těžce přežívám v druhém ročníku střední školy, kde je to skoro jako v pekle.

Jmenuju se Mirabelle Sparxová, ale preferuji radši Mira.

Nezapomeňte, i já mám svá tajemství.

                          °°°

Když je ráno a já musím vstávat, přestože bych nejraději zůstala v posteli, udělám si ranní higienu v koupelně. A protože je léto, vlasy si nechám rozpuštěné a dál se jimi nezabívám. Vezmu si bílé šaty s květinami, které mají délku tak akorát pod kolena, a doplním to střevícemi bez podpatku. Když jsem už byla hotová, mohla jsem vyjít z pokoje, takže jsem hned zamířila dolů po schodech, kde jsem si vzala jablko ke svačině, batoh na záda a šla do školy.

Obvikle ráno skoro nesnídám, takže mi stačí jen nějaké ovoce co si vezmu v kuchyni.
Rodiče ještě vzhůru nebyli, v tuhle ranní hodinu ještě spali, což mi dávalo výhodu, že jsem mohla odejít bez těch všeljakých připomínek na mou osobu.

Škola je vlastně od našeho domu blízko, takže nemusím po ránu nikam spěchat na autobusovou zastávku, nemusím se bát, že mi autobus ujede nebo spoléhat na to, že budou mít moji adoptivní rodiče zrovna dobrou náladu na to, aby se rozhodli mě cestou do práce hodit do školy.