Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

7.

Byla jsem už před naším domem a všimla si, že jejich auto tu už je.
Já se už jen psychicky připravovala na to, až mě zase seřvou.
Šla jsem ke dveřím a zaklepala. Za pár sekund se otevřely a v nich byla mamka. ,,Kde si ksakru byla!!?" a už to zase začíná...
,,Promiňte, byla jsem se projít" řekla jsem a vešla dovnitř. Zabouchla dveře. ,,Bell! Proč si nám vůbec nebrala telefon!?" a od kdy se tak o mě zajímají?
Však oni by i projevili víc lásky k švábu, než ke mě.
Začínala mě už celkem vytáčet, ale musíme se udržet v klidu, víme, kde by to skončilo.

,,A od kdy vy se o mě zajímáte?" rozhodila jsem rukama. ,,Nebuď drzá. Jsme tvoje-" ,,NEVLASTNÍ, rodina" skočila jsem ji do řeči a sundala si boty. Klid se už, ale pomalu ze mě vytrácel. ,,Bell!!"
A už se mi v těle vařila krev, to se však nedalo neříct i u ní. Ten její vztek co projevovala, začal přecházet i na mě.

Šla jsem do obýváku a ona byla hned za mnou. ,,Koukej se mi do očí, když s tebou mluvím!" otočila si mě čelem k sobě.
,,Neříkej mi Bell!" a to už jsem řekla víc nahlas. Vždy mě oslovuje "Bell" když je na mě naštvaná a to já nemám ráda. Nahlas vydechla, jako by se tím chtěla uklidnit.

,,Miro....kde jsi byla?" řekla už klidnějším tónem, ale pořád tam šlo slyšet napětí. ,,Už jsem vám to řekla....to se nemůžu ani projít? To jsem snad ve vězení?! Za co proboha!?" klídek Miro, uklidni se. ,,Kdyby tu byla Tia",,Jak se opovažuješ do tohohle zatahovat ji?!" už jsem pod sebou ztrácela kontrolu a já už to prostě chtěla všechno vypustit, ten vztek vůči nim, to všechno.

,,zapomněli jste na ní tak rychle, jak odešla a teď ji použiješ proti mě, jako argument?! Nikdy vám na ní nezáleželo! Ne tak, jako mě. A to si od vás nezaslouží!" byla jsem jak rozjetej vlak, ktery už nešel zastavit, což znamenalo, že jsem ještě neskončila. Ona se na mě udiveně dívala, jako bych byla nějaký zjevení a zároveň jsem v ní viděla narůstající hněv, to mě však nezastavilo. ,,i obyčejná žena odvedle by byla lepší matkou, než ty" a tohle bylo přes hranici. Vyplivla jsem to na ní a mě v tu chvíli bylo úplně jedno jestli ji to rozhněvá nebo zrání, protože ona si to zaslouží. Zaslouží si slyšet pravdu.

A i když jsem na sebe neviděla, věděla jsem, že mi z očí šlehají blesky, ale já už skončila, takže teď samozřejmě to na mě vyvalí ona. Sekundy ubíhaly a mě přišlo jako by to byly hodiny. Koukaly jsme si do očí a já jen čekala.
Uhodila mě.
Až jsem se chytla za tvář. To už mě, ale chytla ona a začala mě táhnout směrem ke schodům nahoru. Došly jsme náhoru k mým dveřím od pokoje. Cukla se mnou před ní, jako bych byla hadr a podívala se mi do očí.

,,Teď mě pozorně poslouchej" ukázala na mě prstem. ,,tady si na královnu hrát nebudeš. A nemysli si, že někdy ano! Protože ty jseš jen drzá a nevděčná krysa!
I obyčejná holka odvedle, by byla lepší dcerou, než ty" strčila do mě, zapadla jsem do pokoje a než jsem doběhla ke dveřím, abych ji zastavila, zavřela a zamkla. ,,Ne! Otevři!" bouchala jsem na dveře. ,,Když chceš mít vězení, tak tady ho máš"

,,Otevři!" pořád jsem křičela a bouchala. ,,Teď si to sama užij Miro. Tia už tu není a tebe už nemá kdo utěšit. Nikdo a už nikdy" a tohle mě dostalo na kolena. ,,Ne!!" křičela jsem. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. S boucháním na dveře jsem to vzdala.
Už odešla.
Ruku v pěst, kterou jsem měla, jsem uvolnila a sklouzla po dveřích dolů. Schoulila jsem se do klubíčka a všechny slzy, které jsem doteď zadržovala, jsem vypustila.

  Jseš jen drzá a nevděčná krysa!

Tia tu už není
Ty slova mě bolely, jako když vám někdo bodne kudlu do zad.
Tebe už nemá kdo utěšit. Nikdo a   už nikdy.
Tohle ji nikdy nezapomenu!