Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

17.

Tak zde je další kapitola, jak jste si přáli a.....přeji vám hezké čtení. ❤️

Au revoir👋
_____________

Niky :

No....konečně výkend. Bylo ráno a já pořád myslela na to, co se stalo mezi mnou, Meri a Noami. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem je požádala o jejich tel. Číslo a ještě se s nima domluvila, že zjistíme co se to s nima děje.

No jo...zvědavost vždycky zvýtězí

Ale.....i tak mi to strašně připadá divný. Až moc.

Byla jsem už v kuchyni a pomáhala mámě se snídaní. Táta už jel do práce a mě ani nevadí, že s náma často není. V podstatě ho nesnáším. Nejraději bych byla, kdyby tu s náma už (NIKDY) nebyl.
Tak za 1. Je alkoholik (velký)
Za 2. Chodí pozdě domu (někdy i opilí)
Za 3. Bije mámu (ale ne pořád. Naštěstí) a někdy i mě.
Za 4. Řve na mého brášku, často kvůli úplné blbosti
Za 5. Kdo ví co ještě vůbec dělá (a ani to radši nechci vědět)
A za 5. PROSTĚ HO NESNÁŠÍM!!!

A zrovna když jsme to měli už s mámou hotové, jsem uslyšela, jak jde po schodech můj bráška. A pak jsem ho zahlédla. ,,Dobré ráno" pozdravila ho mamka sladce. ,,Dobrééé.....rano" řekl a ještě si při tom zívl. ,,Ahoj střelče" pozdravila jsem ho jeho přezdívkou a šla k němu. ,,Ahoj královno" pozdravil mě on moji přezdívkou a udělali jsme náš krátký pozdrav. Zasmáli jsme se.
,,Dětska....přestaňte dělat blbosti a pojďte mi pomoct prostřít" zavolala na nás mamka.

,,A co je dnes k snídani?" zeptal se Henry. Šla jsem k němu.
,,Hm....." udělala jsem jakože přemýšlím. ,,...zapečený brouci a pavouci" dělala jsem si srandu.
,,Noo....asi to nebude špatný" hrál se mnou hru a my se začali smát. Henrymu je 10 let a já ho mám hodně moc ráda. Je to malý blonďák s krásně zelono-modrýma očima a moc mi na něm záleží. Rozumíme si a navzájem si pomáháme. Prostě jsem za něj ráda.

Tak jsme tedy prostřeli stůl a pak se usadili. ,,Přeji dobrou chuť" popřála nám mamka. ,,Dobrou chuť" řekla jsem zborově s Henrym a začali jsme jíst. Měli jsme obalovaný chleba ve vajíčku, k tomu zeleninu a třeba kečup, tatarku a nebo hořčicí.
,,Jak jste se vyspali?" zeptala se nás mamka a dala si na talíř hořčici.  ,,Jo ušlo to" pokrčilá
jsem rameny. ,,Já dobře" oznalim Henry vesele. ,,A ty?" zeptala jsem se jí. ,,Jo fajn" vydechla a pokrčila při tom rameny. Mamka vždy, když řekne "fajn nebo dobře", tak já vím, že se dobře (ne)vyspala. Už nějakou dobu ji pozoruji a jednou pozdě v noci, jsem ji uviděla v koupelně, jak si dává prášky. Nikdy před tím si prášky nebrala.

A sama vím, že tohle je kvůli tátovi. Chtěla bych ji nějak pomoct, ale.....nevím jak. Už jsem ji několikrát řekla, že bychom se mohli odstěhovat, ale ona, ne, že by to byl pro nás velký skok a že by to bylo těžký. Já si myslím, ale opak. Nevím proč je tak na tátu závislá. Kdyby bylo po mém, vzala bych Henryho i mamku a jeli by jsme co nejdál od táty!

,,A co škola?" ptala se dál. ,,Pořád stojí" odpověděla jsem ji, snažící se jí vytvořit úsměv na tváři. A taky se povedlo. Uchechtla se a pohlédla na Henryho. ,,Jo fajn" řekl a dal si další sousto. ,,Tak to je dobře" řekla. ,,A co ty v práci?" zeptala jsem se. ,,Jo dobrý" řekla a trochu se usmála. Já jsem přikývla. Pak když jsme měli všichni snězeno, jsme všechno uklidili. Mamka si pak šla zas lehnout a bráška si šel hrát do svého pokoje.

No....a co budu dělat já?

Vyšla jsem z domu na verandu a vpravo si sedla na zavěšený malý gauč. Na obloze svítilo jasně slunce a po obloze občas poletovali ptáci. Nahlas jsem vydechla.