Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

2.

Šla jsem do školy a cestou jsem v batohu, — ve kterém se nikdo nevyzná — štrachala-(hledala) sluchátka. A po chvilce jsem je našla....ZÁZRAK!!
Nasadila jsem si je a moje myšlenky začaly lítat v oblacích hudby.
Ano uvědomuji si, že hudbu poslouchám celkem často, - což tím "často" myslím pořád - ale já si nemůžu pomoct.
Prostě jí miluju. Každý má něco na čem ujíždí, tak já mám tohle.

Připadalo mi, že hudbu, kterou jsem poslouchala, že jí okolí slyší a že vše jde do toho rytmu, který písnička měla. Vše bylo v souladu.
Když jsem byla zas už ve škole, protlačila jsem se proudem davu ke své skříňce a vytáhla si učebnice, které bych nejradši zapálila, ale bohužel nemůžu. Šla jsem do učebny, do které se mi absolutně nechtělo, jako každý den a přála si, aby ta cesta trvala dlouho, což taky bohužel nejde. Když jsem byla v půli cesty, někdo mě zastavil.

,,Haló!!" Volala a já se otočila s nezájmem, kdo mě to zas chce otravovat, jelikož občas mě někdo, kdo nebyl ve škole takhle zastavuje a ptá se co promeškal a jaký byly úkoly a tak dále. Nesnáším to. Byla tam holka s blond vlasy po prsa. Ještě jsem ji tady neviděla. Možná to bude ta nová. Z blízká jsem si pak všimla i její barvu
očí - celkem výrazně zelené.

,,Ahoj, hele nevíš kde je učebna matematiky?"
Zeptala se tak......trochu s hořkostí v hlase. Pokud takhle zněla kvůli po zjištění toho, že tahle škola je vážně divná, tak budeme asi stejného názoru.
,,Em....jo, zrovna tam jdu"
Odpověděla jsem ji a rukou ukázala můj směr. Ona jen přikývla, což jsem brala jako, ať ji mám vést. Procházely jsme se chodbou a já byla ráda, že se mě na nic nevyptává, jelikož poslední dobou fakt nemám náladu se s někým bavit nebo vůbec se s někým seznamovat.

Za chvíli začalo zvonit a v tu chvíli jsme vešly dovnitř a můj pohled skončil hned na mém místě kde sedím, s tím pocitem, že už si chci sednout a ne tady postávat.
Učitelka už seděla za katedrou a nejspíš na nás čekala.
Tak jako co si myslí? Hodina začala až teď, tak ať tak nezírá, přišla jsem v čas. A myslím, že to byla ona, co nám pořád říkala, že dochvilnost je důležitá, tak tady to má rovnou na talíři.

,,Dobrý den slečny" Pozdravila nás učitelka a zvedla se ze židle s výrazem, jako bychom přišly o půl hodiny později. Já jsem jen kývla na pozdrav - jak jsem říkala, já na pozdravy moc nejsem - abych ten, už beztak její přehnaný výraz, že jsme přišly pozdě - což není pravda - neprohloubila.
,,Dobrý" Řekla ta nová vedle mě pořád s tou hořkostí v hlase.
Nedivím se jí

,,Žáci..." koukla do místnosti, kde seděla třída, aby je přiměla dávat pozor. ,,představuji vám nové žačky Niky Williamsovou a Noami Alvaresovou"
S prohlášením Niky Williamsovou ukázala na holku vedle mě a pak s prohlášením Noami Alvaresovou ukázala na holku, která už seděla ve své lavici, která byla před mojí lavicí.

Obě dvě, když učitelka prohlásila jejich jméno a ukázala na ně, pozdravily. Sledovala jsem jak pohled žáků se přemisťoval z jedné holky na druhou. Jako by sledovaly tenisový míček.
Ta Noami mě celkem zaujala tím svým vzhledem. Měla modré vlasy na mikádo, hodně tmavé oči skoro až do černa, oblečená v černém - teď už přesně vím, jak vypadá její šatník - a ve rtu piercing. Ten její typ a styl se mi líbí, jde z ní velká sebevědomost.

,,Nuže..." začala zas učitelka a všechny pohledy se upřely zas na ní. ,,teď se posaďte, ať mužeme pokračovat ve vyučovní a Niky, sedni si vedle Miri" zdělila a pak ukázala na mě.

To si dělá srandu, žejo!

Hned jsem chtěla něco namítnout, protože já vůbec nechci, aby vedle mě někdo seděl. Což pak tu není jiná lavice?
Jenže, když jsem chtěla něco říct, tak učitelka mě předběhla.
,,Můžete si už sednout" upřeně na mě zírala a já nahlas vypustila vzduch, který jsem v sobě měla, abych řekla něco, co by názor, aby si Niky sedla vedle mě, paní učitelky změnil.
Zamířila jsem tedy ke své lavici a Niky mě následovala.