Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

31.

Tašku jsem měla hozenou na posteli, mezitím co jsem se přehrabovala ve své skříni, ve které by se absolutně nikdo nevyznal, protože to tam vypadalo jako kdyby tam vybuchl granát. Doslova. I já jsem se v tom pomalu ztrácela.

Vše bylo všude.
A já se v tom jen tak tak vyznala. Zeptala jsem se mamky, jak dlouho tam budem a řekla, že na pět dní a tak jsem si vytáhla věci, které budu mít na těch pět dní.
Některé věci byly zmuchlaný a tak jsem si vytáhla i z koupelny žehlící prkno a některé věci si přežehlila. Pak je složila a dala je do tašky. Zabalila jsem si i hygienické potřeby, pyžamo, náhradní boty a takový ty věci.
Pak jsem dala tašku na zem, připravenou k odevzdání do auta.

Chodila jsem po pokoji a přemýšlela co si mám vzít ještě sebou, abych se tam nějak sama zabavila, i když vůbec nevím kam pojedeme.
,,Miro, máš už vše zbalený?!" ozvalo se ze dveří. Byl to táta.
,,Jo, ještě jen si chci zabalit jiné věci, které mě aspoň budou udržovat od nudy!"
řekla jsem.
,,Dobře!" zavolal. A pak jsem slyšela vzdalující se kroky, které narážely do podlahy a pak už úplně utichly.

Nevím co pořád mají s tím balením, ale myslím že bych si dokázala zabalit i zítra ráno.
Však máme halda času, je teprve po dopolednu a vyrážíme až zítra ráno. Dělají jako kdyby jsme tam měly jet už za půl hodiny.

Zabalený jsem už všechno měla, až na sluchátka, blok, tužku, gumu, ořezko, nabíječku.....jablko a mobil, ale ten jsem měla pořád u sebe.
Vzala jsem si do ruky menší batoh a šla s ním ke svému pracovnímu stolu, na kterém byl můj blok a psací potřeby. Dala jsem blok do batohu, pak tužku, gumu a ořezko. Jenže, když jsem tam chtěla dát už jenom tužku, nějak mi vyklouzla z ruky a spadla pod velký parapet pod oknem, na kterém často sedávám.

Tiše jsem si pro sebe zanadávala a sklonila se pro tu tužku.
Když jsem si pak dřepla, aby moje záda netrpěla, neviděla jsem jenom tužku, ale i malý sešit. Vzala jsem tužku a ten sešit a pak se narovnala. Nejdříve jsem se podívala na ten sešit a hned jsem poznala, že to je ten sešit, do kterého jsem zapisovala informace co jsem zjistila o těch třech pitomečků.

Chvíli jsem ho držela v ruce a jen tak si ho prohlížela. Pak jsem tužku odložila vedle sebe na stůl a batoh položila na zem a já si sedla na velký parapet pod oknem. Uvelebila jsem se a otevřela sešit.
Četla jsem to, co jsem tam zapsala a prohlížela si to. Úplně jsem na to zapomněla.

Chvíli jsem do toho tupě zírala a pak jsem se vzpamatovala. Rozhlédla jsem se, kde je můj mobil, než jsem si uvědomila, že ho mám v kapse u kalhot.

Ano já vím, vždycky mi věci docházely pomalu....

Vzala jsem ho a koukla se kolik je hodin.
12:33
,,To bych mohla stihnout"
Kluci teď v tuhle hodinu nebudou doma, když jsou ve škole a jejich mamka.....ta bude jestli se nemýlím v práci a vrátí se později než oni. Snad.

Dnes máme nebo teda oni mají školu do půl tří, tím pádem mám na to necelý dvě hodiny. Hbitě jsem se zvedla s mobilem v ruce a rozešla se ke dveřím.
No jo, ale já jako úplně slepý člověk, jsem nezaregistrovala tašku předemnou na zemi, tím pádem jsem o ní zakopla a padala přímo na tu podlahu, na které nebylo zametýno (ani si nepamatuju, kdy jsem tady naposledy zametla).

Do těla mě udeřila palčivá bolest.
,,Auu...." řekla jsem se vzdychem už na zemi. ,,No super..." řekla jsem ironicky.
Rukama jsem se opřela o podlahu a pomalu se zvedla.
Pitomá taška!
No tak to asi zřejmě budu mít pěknou modřín na čele.
,,Sakra.." zaklela jsem.
Mobil byl na podlaze kousek dál od místa kde jsem spadla. Šla jsem k němu a zvedla ho.

Nahoře vlevo v rohu se objevila malá prasklinka, ale to bylo zatím v pohodě. Dala jsem si ho do kapsy a šla teda už ke dveřím a vyšla ven na chodbu. Prošla jsem kolem zdí, na kterých bylo pár pověšených obrazů, které tam ale dříve nebyly, ale místo nich tam byly fotky.
Fotky mě a Tii.
Na krátko můj pohled na zdi spočinul.

Hned po tom pohřbu a druhým dnu, jsem ty fotky začala sundavat. Byla jsem tak zničená, že jsem ji už ani nechtěla vidět.
Nikde jinde.
Sundala jsem je a vzala si je všeci do pokoje, kde jsem je dala do krabice, kterou jsem dala na dno mé skříně a které jsem se až doteď už nikdy nedotkla.

Jenže ani to, nepomohlo.
Viděla jsem ji pořád.
Jak vždycky, když vařila si zpívala,
jak ve svém pokoji na zemi kreslí. Vždycky jsem se jí ptala proč je na zemi a ne u jejího stolku. Vždycky říkala, že protože má víc místa. A to byla pravda.

Nebo jsem ji viděla, jak sedí na parepetě u otevřeného okna v mém pokoji, kde pozorovala hvězdy.
,,Mirabel, pojď ke mě.." pořád vidím tu její jiskru v těch jejích smaragdo-zelených očích.
,,povím ti příběh" to umělá nejlíp. Milovala jsem její příběhy.
Vyprávěla mi, že každou noc na obloze utíkají stádo hvězdných divokých koní, co hledají ztracenou Duši hvězdy Kasiopeu, která přinášela Naději.

O tom jak Aries zasadil posvátný strom Sitrey a jak vyrostl až do výšin a Aries po něm vyšplhal a dotkl se nebe.
O Posledních Pozůstalých,
o posvátné a ztracene magii.
Bylo mnoho takových příběhů a já každé její slovo hltala, jako by byly mou jedinou potravou, kterou mi Tia poskytovala. Naplnily mě jak smutkem, tak i štěstím,
nenávistí, tak i láskou, vášní, tak i sklamáním.
Ale vždy mi dávaly inspiraci.

Vyprávěla mi o každém souhvězdí.
Ke každému souhvězdí mi vyprávěla příběh.
Ještě jeden příběh Tio...
Ale už nebude....
Nikdy

Ale to co bylo na tom nejsmutnější, když jsem ty fotky sundala bylo, že rodiče se mě ani neptali kde jsou, nebo proč jsem je dala pryč a nebo je tam mám dát zpátky.
Možná, to mě bolelo ještě víc.
Že pro ně přestala tak rychle existovat, jakoby tu nikdy nebyla. A nenávidím je za to ještě víc.
A nebo....byli taky tak zničení, že jí taky už nechtěli vidět, což si já nemyslím.

                       ___⚛___

Byla jsem na cestě k domu, kde bydleli a už si vymýšlela plán jak se tam dostat. Rodičům jsem řekla, že jdu ven a že už můžou moji tašku odnést do auta. Svoje příruční zavazadlo si vezmu sama. Souhlasili a já byla spokojená, že nemají nějaký přihlouplé komentáře.

Ano, možná je blbost se tam teď vkrádat ve dne, ale tohle je jediná možnost jak se tam teď dostat bez toho, aby mě mohli nachytat. Zítra tu už nebudu, takže kdo ví jestli k tomu budu mít ještě nějakou možnost, jako je tahle. V drdolu, který jsem si udělala, jsem měla celkem malou železnou jehlu, která mi pomůže otevřít zamknuté dveře.
Další jedna z věcí, kterou mě naučila Tia.