Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

9.

Měli jsme hodinu Ajiny a já koukala do zdi. Jak jinak. Nemohla jsem pořád z hlavy dostat to, co se mi poslední dobou děje a to co jsem teď zjistila.

Proč zrovna teď?
S čím to všechno souvisí?
Je to nějaké prokletí nebo něco z genů?
Proč já?
Pro-

,,Slečno Sparxová!" vytrhl mě hlas paní učitelky, z mého hlubokého zamyšlení a já si ani neuvědomila, že je hned vedle mě. Hned jsem k ní otočila hlavu. ,,A-ano paní  učitelko?" zadrhla jsem se. ,,Můžete nám prosím, přeložit tuto větu?" ukázala na tabuli a její intonace v hlasů nevěštila nic dobrého. Já se tam koukla a pak zase otočila hlavu k ní. Měla pořád ten přísný výraz a myslím, že kdyby mohla zabíjet pohledem, už bych byla asi stokrát pod drnem.

,,Ano paní učitelko" přikývla jsem a zvedla se ze své lavice a šla k tabuli.

___⚛___

Když nám skončila Ajina, měli jsme velkou přestávku na oběd. Já šla ještě na WC. Když jsem si ulevila, vyšla jsem z kabinetu a šla k umyvadlu, nad kterém bylo zrcadlo. Umyla jsem si ruce a pak se koukla do zrcadla. Skenovala jsem si v zrcadle svůj obličej, jako bych ho vůbec neznala a snažila si ho zapamatovat.

Nevím proč, ale cítila jsem, že se vnitřně i z venčí cítím, tak......jinak. Cítila jsem jak se mi každá buňka v těle reformuje, mění, dostává jiné funkce a můj obličej......křivky mého obličeje byly pořád stejné, ale pořád na něm bylo něco, co jsem neznala, něco úplně jiného, neznámého. A myslím, že to je teprve začátek.

V tom uslyším dveře. Niky. Přestala jsem v zrcadle na sebe tak tupě zírat a šla si usušit mokré ruce, jako by nic. Ani jsme se nepozdravily. Jen se naše pohledy střetly a zase odvrátily.
Nenechala jsem na sobě znát pocit rozrušení, místo toho jsem měla stejný kamenný pohled jako ona.
Zavřela se v kabinetu a já zas vyšla z WC. Namířila jsem si to do jídelny, ale v půli cesty, jsem si uvědomila, že vlastně hlad nemám, tak jsem si to namířila ven.

Venku bylo trochu zataženo, ale i tak mě to neodrdilo si ven sednout. Ale když jsem se ohlédla na lavičku, na které často posedávám, všimla jsem si tam Noami. Zřejmě mi to místo někdo zabral.
Šla jsem blíž, a doufala, že se zvedne a odejde, ale......opak byl pravdou. Nepohla ani brvou.

Noami :

Byla přestávka na oběd a já byla venku před školou a seděla na lavičce. Neměla jsem hlad a tak jsem šla ven. Sice bylo trochu zataženo, ale nějak mi to nevadilo, myslím že stejné počasí mám i v hlavě. Zataženo a jen výjimečně v něm zahlédnu světlo.
Vsechno se na mě tak...rázně podepsalo. Ale tím jsem si teď upřímně nechtěla kazit chvíli.

Bylo tu příjemně. Pozorovala jsem koruny stromů, jak se ohýbají, pod sílou větru. Myšlenky mi šly stejným tempem, jako by mě ten vítr uklidňoval. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Cítila jsem jak mi vzduch proudil až do plic a vyšel ven, když jsem vydechla. Nevím, ale asi v tenhle krátký moment v mé hlavně nebylo zataženo.

Klid, který jsem v sobě měla, zmizel s náhlou palčivou bolestí, která nastala na mém levém rameni. Sykla jsem a chytla si ho.
Ta bolest se začala zvyšovat a já trochu zasténala. ,,Co to?.." nechápala jsem.

Mira :

Pořád jsem ji sledovala.
Najednou si chytla levé rameno a sykla. Nechápala jsem co se s ní děje. Šla jsem k ní blíž. Zasténala. V tom se naše pohledy střetly. Nezastavovala jsem se, ale šla k ní. ,,Co se děje?" zeptala jsem se.
Zasténala. ,,Bolí to" řekla slabě. Sedla jsem si k ní. ,,A co cítíš?" ,,Ja nevím, už nemůžu...." řekla a nejednou se zastavila. ,,Hej..." upírala jsem na ní pohled. Najednou svá oči přivřela a spadla mi do klína. Já jí ještě přichytila. ,,Hej....Noami" třásla jsem s ní. Ale nic. ,,Hej!" otočila jsem ji tak, abych ji dobře vydělá do obličeje. Spala.
,,To si děláš srandu" zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

Prohlížela jsem si jí a pak se podívala na to levé rameno, kde se držela. Když jsem to spatřila, moje oči museli představovat dvě bulvy.

U všech divých kamenů!!!

,,To není možný" řekla jsem nevěřícně. ,,Jak-?" ,,Hej! Co se děje?!" otočím se za hlasem a tam stojí Niky. Co tu ksakru dělá?
Nehybně jsem na ni zírala, zatímco ona se k nám přibližovala. Potom se zastavila předemnou. ,,J-já....." koukla jsem se na Noami a pak zpět na Niky. Ten její výraz mě propaloval skrz na skrz. Vypadala jako nějaká učitelka z 19. Století. Taková ta nejpřísnější s rákoskou v ruce a ta co musí všechno vědět. ,,Usnula" pokrčila jsem rameny.

Ona zvedla obočí. ,,Vážně....nelžu ti" přesvědčovala jsem jí. Ona pohledem sklouzla k Noami a pak zas na mě. ,,Co se stalo?" zeptala se najednou přijemnějším hlasem. ,,Prostě usnula, ani se nehne" řekla jsem a lehce rozhodila rukama.  Šla ke mě blíž a sklonila se k Noami. Skenovala její obličej. Pak se najednou prudce zadívala na mě a ja sebou trochu cukla.

Holka začínáš mě celkem děsit...

Zase se narovnala. ,,Jak usla?" zeptala se. ,,Já nevím, prostě....." zahleděla jsem se do země a najednou mi něco došlo. ,,Jako já" řekla jsem si spíše pro sebe. ,,Cože?" nechápala. Já k ní zas upřela svůj zrak. ,,Usnula jako já. Nebo spíš...omdlela? Teď nevím, ale teď se jí stalo přesně to co minule mě" vysvětlila jsem ji. Její výraz se stal překvapeným.

Niky :

Byla jsem už po obědě, jelikož jídlo jím celkem rychle a měla jsem ještě čas, tak jsem šla ven. Když jsem vyšla, rozhlédla jsem se a pořádně se nadechla toho čerstvého vzduchu. Rozejdu se a prostě jen tak jdu. Zrak upírám do korunů stromů, které se ohýbají pod sílou větru. Jako kdyby tančily. Přivřu chvíli oči a jemně se usměju. Však můj sluch nejednou něco zaznamená a mě to přinutí dát do pozoru i zrak.

V tom zhlédnu někoho na lavičce. Mira a.....Noami. Šla jsem k nim. Najednou uvidím jak Noami spadla Miře do klína. Mira na ni něco říkala, ale ani to s ní nehlo. Zrychlila jsem krok.
Co se děje?

Už jsem byla u nich. ,,Hej! Co se děje?" řekla jsem. Mira se ke mě otočila. Bylo na ni vidět, jak je z něčeho hodně překvapená. Nehybně na mě zírala, zatímco já se k nim přibližovala. Pak jsem se před nima zastavila. ,,J-já...." zadrhla se. ,,Usnula" podívala se na ní a já nadzvedla obočí. ,,Vážně....nelžu ti" přesvědčovala mě zas s pohledem na mě. Sklouzla jsem pohledem k Noami a pak zas k ní. ,,Co se stalo?" zeptala jsem se mírněji. ,,Prostě usnula, ani se nehne" řekla a lehce rozhodila rukama. Šla jsem k nim blíž a pak se sklonila k Noami. Prohlížela jsem si její obličej a pak prutce vrátila zrak na Miru. Ta sebou trochu cukla.

Narovnala jsem se. ,,Jak usla?" zeptala jsem se. ,,Já nevím prostě....." zastavila se, jakoby si najednou něco uvědomila. ,,Jako já" řekla celkem tiše. ,,Cože?" nechápala jsem ji. Vrátila zrak na mě. ,,Usnula jako já. Nebo spíš.....omdlela? Teď nevím, ale teď se jí stalo přesně to, co minule mě" vysvětlila mi a já byla celkem překvapená. Ne z její odpovědi, ale z toho, že to tak trochu sedí.