Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

15.

Šli jsme pořád ještě lesem a on byl celkem rychlej, tím pádem, jsem byla za ním. ,,Tak pohni" zavolal na mě. ,,Jen kdyby to šlo" řekla jsem mu mrzutě. ,,Tak se snaž" ,,Hele, tak si zkus, rychle chodit s naraženým bokem a nohou a pak něco říkej" řekla jsem víc podrážděně. On najednou zpomalil a srovnal se mnou krok.

Koukla jsem se na něj, ale nic neřekla. Zas jsem dala hlavu rovně. ,,Takže se mi to povedlo?" řekl najednou. Otočila jsem k němu hlavu s nechápajícím pohledem. Otočil se na mě a všimnul si mého pohledu.
,,Vystrašil jsem tě?" řekl.

Dala jsem oči v sloup a vydechla.
,,Fajn" pokrčil rameny. ,,Jak fajn? Vždyť jsem nic neřekla" nechápala jsem ho. ,,Vždyť jo" pořád se tak....hnusně usmíval.
,,Většinou, když ti někdo neodpoví na otázku, jestli ano nebo ne, tak to znamená, že jo" vysvětlil mi. ,,Jo ahaaa, ale co když to u mě bylo naopak?" řekla jsem. ,,Většinou ne" řekl. ,,Ale co když jo?" trvala jsem na svém.
,,Ale já vím, že ne" řekl ke mě.

Odfrkla jsem si. ,,Ani mě neznáš" řekla jsem s hlavou upřenou před sebe. ,,A ty snad mě jo?" trochou rozhodil rukama. Koukla jsem se na něj. ,,Dost na to, abych poznala jaký jsi blbec" řekla jsem. Nic neřekl. Divil se mé odpovědi a jen se uchechtl. Já se výtězně usmála.
,,Dobře-" řekl po pár sekundách.
,,-svoje komentáře na druhého, si radši necháme pro sebe a......budeme si kvid" řekl nakonec. ,,To jsi tady jako nějakej učitel nebo co?" ,,Ne, jen se ti snažím udržet klidnou hlavu"

Slyšela jsem dobře?!!
On se mě. Snaží. Udržet. V klidu?!!!

Fajn, kde máme tu lopatu?

Zastavila jsem se a on pak taky. ,,Co prosim?" řekla jsem k němu. ,,Jen se snažím, aby tu byl klid" řekl jen. ,,Hele....mě nikdo jako jsi ty, nebude uklidňovat!! Uklidňovat se dokážu sama" zvýšila jsem na něj hlas a ukázala ne něj. ,,To jde vidět" prohlédl si můj výraz. Naštvaně jsem vydechla a zas se rozešla. Ale udělala jsem moc prutky pohyb, takže jsem sykla a ještě si nevšimla kamene předemnou, takže jsem zakopla a zas padala.

Už jsem (VÁŽNĚ) myslela, že budu rozplácnutá na zemi, ale nějakým rychloblezkovým zázrakem, mě zas zachytil.

Vážně!! To jednou nemůžu jen tak sletět?

Už mě to unavuje

,,To bylo o chlup" řekl. ,,Jo, to šlo vidět" řekla jsem. ,,A už mě pusť" lehce jsem na něj vyjela. ,,Jo, ale sama jít už nemůžeš" řekl a já nechápala. Narovnali jsme se. ,,Hele, to že máš naražený bok a nohu nebo co ještě vůbec, tak se takhle nikam brzo nedostaneme a s tvou neopatrností, se možná ani dlouho nedožiješ..." řekl a dál mi moji ruku za jeho hlavu, aby mě podepřel. Tss....já přežiju všechno. ,,...takže, se o mě opři a jdeme. Bude to rychlejší a taky pro nás oba prospěšnejší, že se brzy oddělíme" řekl a rozešli jsme se. Já se tentokrát nechala, jelikož měl pravdu.

Takhle bychom se fakt nikam daleko nedostali. A navíc tohle je rychlejší a jak už říkal "pro nás oba prospěšnější, že se od sebe BRZY oddělíme" a tohle hlavně chci. Já na něj jen tiše přikývla. Šli jsme mlčky. Kolem nás už byla jen černo černá tma a jediné světlo tu byla noční obloha. Procházeli jsme kolem keřů, stromů a všude už bylo ticho. ,,Proč si neodešel?" prolomila jsem mezi náma ticho a on se na mě podíval. ,,Co?" nechápal. ,,Proč si mě tu nenechal a místo toho mi tady pomáháš?" vysvětlila jsem mu. Pousmál se.

,,Noo....tohle taková pomoct není, já spíše chci abych se od tebe co nejrychleji dostal a jestli se ptáš proč jsem to už neudělal dávno, tak kvůli tomu, abych neměl problémy. Někdo to na mě může hodit, že JÁ jsem ti něco udělal, kdyby se ti něco stalo" vysvětlil mi to. A já se uchechtla. Měl celkem pravdu. ,,Ale já si myslím, že by ses z toho nějak dostal" řekla jsem. Pokrčil rameny. Za chvíli už uvidím kraj lesa a za chvíli jsme vyšli na louku. Bylo krásně vidět na oblohu a skoro pořád jsem se na ní dívala.

,,Nádhera co?" řekl. ,,Jo, to jo" pousmála jsem se a nespouštěla z oblohy oči. Nějak jsem si přestala všímá toho, že už na něj nejsem toxická, jelikož mě ta krása té oblohy tak zaujala, že jsem se ani nevnímala.

Aaron :

Byli jsme už na louce a já ji koutkem oka sledoval, jak pozoruje noční oblohu. Měla takový zvláštní výraz v očích. Divil jsem se, že přestala být (aspoň na chvíli) na mě toxická. V dálce jsme viděli světla města a slyšeli zvuky jezdících aut. Podíval jsem se na ní. ,,Bolí tě to ještě?" ptal jsem se jí. Otočila ke mě hlavu. ,,Myslíš že naražený bok a noha, přestane jen tak bolet?" řekla a já se jen uchechtl.

Šli jsme a za chvíli jsme byli už ve městě. Bylo celkem ticho, když už je pozdě. Cestou jsme byli pořád mlčky. A po nějaké době, jsme už viděli její odbočku k jejímu domu. ,,Už se těšíš domů co?" otočil jsem na ní hlavu. ,,Jo, protože budu daleko od tebe a tvého ksichtu" řekla a já se začal smát. Jak vidím její toxická nálada je tu. Zas.

,,Zvládneš to?" ,,Jo. Přeci nejsem nějakej neschopnej hadr" řekla to jako samozřejmost. ,,Fajn" přikývl jsem a odbočili jsme.

Mira :

Odbočili jsme a já uviděla můj sladký-(v tuhle chvíli), domov a já byla strašně!! Ráda, že se ho už konečně zábavím.

Jaká to krásná představa, která se brzy náplní

Uviděla jsem, že v domě už rozsvícená světla nejsou, tím pádem rodiče už spí.

Tak to mě zajímá, jak to do svého pokoje zvládnu potichu dokulhat. Tak jako, na strom už nevylezu.

,,Myslim si, že bys měla si tu nohu doma pak schladit ledem a bok namazat nějakou mastí" řekl nejednou a tím mě vytrhl z proudu mých myšlenek. Otočila jsem na něj hlavu. Už jsme byli pár metrů od našeho domu a spomalili jsme. ,,Co?" nadzvedla jsem obočí. ,,No že až budeš doma, měla by sis tu nohu schladit ledem a bok namazat nějakoi mastí" řekl mi ještě jednou. ,,A od kdy ty jseš doktor?" uchechtl se.
,,Jen něco málo vím" pokrčil rameny.

,,Jo jasně" řekla jsem. Došli jsme k našemu domu a ještě vyšli 5 schodů, které jsme měli před dveřma.

Fakt!! Ty schody by měli jít někam pryč!

Jsou tu zbytečný!

Zastavili jsme se a já se odhákla z jeho krku. Pak jsem dokulhala ke dveřím a pak se otočila na něj. Jen tam nehybně stál s očima upřenýma na mě. Jen jsme na sebe chvíli tak civěli a já si neuvědomila, že to trvá nějak dlouho. Vzpamatovala jsem se. ,,Nečum a bude ti hej" řekla jsem a on se zas uchechtl. I já se trochu pousmála.
,,Dobře...tak....dobrou noc a......schlaď si tu nohu" řekl a ukázal na moji nohu. Já jen dala oči v sloup.

,,Dobrou........mařko" řekla jsem a to poslední slovo jsem jen špitla a už se otáčela čelem ke dveřím.
,,Já to slyšel" řekl. ,,Tím líp" řekla jsem ještě přes rameno a už potichu otevírala dveře. ,,Nedobrou" řekla jsem.
,,Nápodobně" řekl a já vešla dovnitř. Když jsem zavírala, viděla jsem ho ještě jak jde čím dál, od našeho domu.

Nejraději bych ho vykopla na měsíc.

Zavřela jsem potichu dveře a vešla dovnitř.