Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

5.

Vycházeli jsme ze školy a byli všichni mlčky.
Jako ticho mám ráda, ale zrovna v tuhle chvíli mě to strašně znervozňovalo a už zas jsem dělala něco s prsty a kousala se do spodního rtu.
Vážně, tohle bych se měla odnaučit.
,,Hele..." už jsem to nevydržela a promluvila. ,,vím, že tohle nechcete a já taky ne, ale co kdybychom se teď rozdělili? Stejnak tu už ředitelka není" navrhla jsem s povzbuzujícím výrazem a utla konečně to napěté ticho mezi námi.

Austin se otočil zpět ke školní budově a podíval se do okna pracovny paní ředitelky a pak se otočil zpět k nám. ,,Vážně?" v jeho hlasu i v tváří byla ironie a já se tam taky koukla a v okně jsem zahlédla paní ředitelku, jak nás sleduje.
Asi věděla, že by nás to napadlo.

Co víc mi ještě může skazit náladu?....

Nahlas jsem vydechla, otočila se zády k budově a pokračovali jsme v cestě. Každý jsme si hleděli svého a já byla ráda, že na mě nikdo nemluví. Cestou jsem si přehrávala, to co se mi ve škole stalo a snažila se něco z toho pochytit.

Bolest, únava, pak jsem spadla, nemohla jsem se hýbat ani mluvit. A pak jsem se probudila na gauči.

Zvláštní....

Však tohle bylo trošku jiný, než minule u mě v pokoji. Tentokrát to šlo na mě pomalu, jako by mi to trýznění chtěl někdo nebo něco, o to zhoršit. V pokoji to ale na mě šlo rychle:
Bolest, únava a náhlé usnutí.

Byli jsme už za půlkou cesty a Matt si občas něco pro sebe zamlel, Austin občas zavtipkoval a Niky nad tím jen nevěřícně kroutila hlavou a Aaron němě koukal na cestu, úplně bez výrazu.
Ten mi teda jako sluníčko nepřipadá. Odvrátila jsem od něj radši oči a hleděla si svého.

Nikdo na mě nemluvil a já zas nemluvila na ně a byla jsem celkem i ráda, že si mě nevšímjí. Aspoň se nemusíme zbytečně dostat náhodou do křížku.
Za chvíli jsem už uviděla odbočku k mému domu a moje nálada se hned zvedla. By to mohl být důvod k oslavě, jenom já a postel. Moje blažený představy o mě a posteli jsem zahnala a místo toho vytvořila větu, kterou jsem chtěla říct.

,,Hele už klidně můžete jít, tady je už odbočka k mému domu a to už dojít sama zvládnu" řekla jsem s optimismem a zastavili jsme se ,,Jo? Tak fajn" řekl Matt. A i v jeho hlase bylo poznat jemné spokojení s tím, že mě už můžou opustit a ne mě tady doprovázet, jako holčičku ze školky.

Všichni jsme se shodli, že je načase se už rozdělit a tak jsme se rychle rozloučili a každý jsme si šli už konečně svou cestou.

___⚛___

Aaron :

Vycházel jsem z WC a namířil si to ke skříňkám. Škola už skončila a mohli jsme už konečně jít domů. Přemýšlel jsem nad tím, co pro nás šéf asi chystá. Vždycky byl tak....nepředvídatelný a někdy i tvdrdohlavý, ale to asi patří k šéfování. Někdy mi to teda leze až na nervy.
Procházel jsem kolem žáků a nevšímal si jich. Nebylo jich tu moc, už jen hrstka tady pobíhala. ,,Ahoj Aarone" otočil jsem se za hlasem a pohled mi spadl na Klér. S Klér se vídám na některých hodin a moc jí neznám. Teda pokud se nepočítá jedna noc.

Ano, byla to jedna noc. V baru. A není poslední, se kterou jsem jednu noc byl. Na vztahy nejsem, mám s tím vlastní zkušenosti. Ale to je už dávno. Doba předtím.
,,Co chceš?" řekl jsem nezaujatě.
Dívala se na mě svůdně a já teď neměl chuť hrát tuhle hru.
Odstrčila se od zdi, o kterou se opírala a přišla ke mě blíž. ,,Nechceš si třebaa...-" začala a jejím prstem s umělým nehtem mi přejížděla po hrudi. Její pohled byl, tam kde její prst a pak se na mě podívala. Z jejiho pohledu jsem vyčetl, co po mě chtěla, ale já už o to neměl zájem.
,,Hele Klér..." odstoupil jsem od ní o jeden krok.