Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

26.

Aaron :

Jeli jsme v autě a já řídil. Mamka seděla vedle mě a Austin za náma. ,,Aarone, nebuď tak nafoukaný" řekla mamka směrem ke mě. Nahlas jsem vydechl. ,,Mami....rád bych nebyl, ale prostě si zapamatuj jednu věc: nechci abys mě před někým strapňovala" řekl jsem rázně.
,,Dobře....promiň" koukla na mě s jemným úsměvem.

,,A co se stalo?" zeptal se náhle Austin a vystrčil hlavu mezi naše sedadla dopředu. ,,Nic...a zalez dozadu!" řekl jsem přísně. On jen vzdychl, zakoulel očima a sedl si zpět dozadu.

___⚛___

,,Matte,..vážně....je to moc dobrý" pochválil Austin Matta s plnou pusou. Matt udělal zapečený těstoviny a podle pohledu vypadaly moc dobře. ,,To jsem rád, jelikož my to dalo dost zabrat" řekl a utřel si ruce do utěrky, které měl mokré od toho jak si umyl ruce. Já si nedal, jelikož jsem neměl vůbec hlad. Mamka už dávno dojedla a šla si lehnout. Já seděl na vedlejší židli kousek od stolu a pozoroval  podlahu předemnou. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsme byli v tom obchodě.

To jak jsem viděl, jak se Mira na moji mamku usmála, jak ji vřele objala.....jak byla ráda, že jí zase vidí. Tolik vřelosti a upřímnosti ji věnovala. A mamka, která byla štěstím bez sebe, že jí taky zase po dlouhé době vidí. Úplně ta vřelost z ní vyzařovala.
Byla.....šťastná.

Ty dvě si tak padly do oka. Ale hned jak jsem k nim došel se Miřina veselá nálada snížila, (podle jejího výrazu, když mě spatřila). Kolik asi odpornosti, ke mě chová?....

Zřejmě dost

Ale stejnak jsem Miru nikdy neviděl, s tak vřelím a rodostným výrazem, jako jindy. Já a Mira jsme už od první třídy chodili spolu do školy, ale v tu dobu, jsme si toho druhého ani
nevší....

,,Hej, kámo..." zátřásl se mnou jemně Matt a já k němu polekaně vzhlédl. ,,Co?" zakmital jsem řasama a nadzvedl obočí. ,,Jsi v pohodě? Jen, že my tady na tebe mluvíme a ty tady jen tupě zíráš do země a nevnímáš. Vážně je vše oka?" ,,Promiňte, já jen.....jen jsem se zamyslel, nic víc. Vše je oka" ujistil jsem je. Oba se na mě podezřívavě podívali a pak nakonec přikývli. ,,A nechceš si radši dát oběd? Určitě ti vyhládlo" nabídl mi Matt.

,,Ne, dobrý. Dík, ale nemám hlad" usmál jsem se na něj. ,,Vážně?" nadzvedl obě obočí. ,,Vážně" ujistil jsem ho. ,,Jak chceš..." zvedl ruce v obranném gestu a otočil se zády ke mě a šel ke stolu.

,,Jo a víš co Matte?" řekl Austin, když si Matt sedl. ,,Co?" kývl na něj Matt. ,,Prý, že ho mamka dnes strapnila" ,,Vážně?" koukl se na mě Matt. Já jen vydechl a dal oči v sloup. ,,Ale nic..." odmítal jsem jim o tom říct. ,,Ale no taaak bráško....přeci se o tom můžeš podělit" přemlouval mě Austin.

,,Jo jakoo" souhlasil s ním Matt. Nahlas jsem vydechl. ,,Kluci....nic vám neřeknu. Jsem z nás nejstarší, takže vám nemusím říkat nic" řekl jsem. ,,Ale však, když jsi odmě.." ukázal na sebe Austin. ,,jen o šest minut a od Matta.." ukázal na Matta. ,,tři minuty starší neznamená, že nám nic neřekneš ne? Prosím...."
Řekl Austin a udělal na mě psí oči.

Oni se nedaj pokoj....

Zvedl jsem se ze židle a nahlas vydechl. ,,Jen jsem tě zahlédl, jak si mluvil s Mirou a nachvíli, jsem vás pozoroval a pak se vedle mě objevila máma a myslela si, že pozoruji Miru. Pak řekla, že půjdem za ní. No a pak když jsme k ní došli, tak jí řekla, že jsem ji pozoroval" řekl jsem nakonec. ,,A není to tak?" řekl Matt a já na něj hodil výhrůžný pohled.

,,Ne! To teda není. Pozoroval jsem hlavně Austina a občas jsem se koukl na Miru, nic víc" hájil jsem se a rozhodil trochu rukama. Oba dva se na mě šibalsky podívali a já se cítil, že jsem v koncích. ,,Ne, nedivejte se na mě tak" ukázal jsem na ně.
,,Nedíval jsem se jen na ní!" řekl jsem rázně. I když stejnak opak byl pravdou (bohužel).

,,Bráško....jde ti to vidět na očích" řekl klidně Matt. ,,Jo, Matt má pravdu. Jde ti vidět až do žaludku" souhlasil s ním Austin. ,,Vážně....jděte do háje" mávl jsem na ně a otočil se k odchodu. ,,Ale no taaak bráško..." řekl Matt a hned mě následoval a za ním hned šel Austin.

No super....

Já si to namířil do kuchyně, abych si natočil vodu. Matt mě chytl za rameno. ,,Však nám nemusíš zapírat, že se ti líbí" řekl Matt, pořád s tím otravně! Šibalským úsměvem. ,,Jo, nemusíš to zapírat" řekl Austin. Krev se mi začala v těle vařit.

Fakt, já už na to nemám nervy!

Otočil jsem se na ně a tím jsem schodil Mattovu ruku, která mi spočívala na rameni. ,,Ne!....A ne a ne! Copak to nemůžete pochopit?.....Mě se nelíbí a nikdy nebude!..." zvýšil jsem hlas a v tom se mi vybavily
vzpomínky...na ní. ,,Já!....." ucítil jsem pálení v očích. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. ,,Já už nemůžu" řekl jsem tiše a rychlým krokem jsem si to namířil ke vchodovým dveřím.

,,Aarone...promiň..." začal Matt a šli za mnou. ,,Aarone....byla to jen sranda" zavolal na mě Austin, když jsem už vyšel ze dveří ven.
Volali na mě, ale já je ignoroval.
Neměl jsem už sílu se s nima dohadovat. Potřeboval jsem jít ven. Někam pryč.

Šel jsem na kraj lesa. Nevím proč zrovna tam, ale prostě jsem šel na místo, které mě zrovam v tu chvíli napadlo. Slunce ještě jasně zářilo a foukal kolem jemný vánek. Cítil jsem slzu na tváři a rychle ji setřel.

Pořád to ve mě drásalo, dělalo ve mě větší a větší díru, pocit viny. Vše zas vyplulo na hladinu. To, co jsem chtěl úkrýt a nechat na dně.

Vzpomínky......
Bolavé....a zničující vzpomínky....

Přešel jsem na louku a sledoval stébla trávy pohybující se ve větru.

,,Nikdy,...nikdy....tě neopustím. To ti slibuju" podíval jsem se do těch jejich jasných jantarových očí.
Usmála se. ,,Já vím Aarone..... věřím ti"

Zas jsem ucítil na tváři slzu. Vztekle jsem ji setřel a podíval se na ní. Třpytila se mi na mé ruce, jak na ni svítilo slunce. Jako osamocená perla na kameni.

I v takové nepříjemné situaci se může něco třpytit.....

Došel jsem na kraj lesa a sedl si k nejbližšímu stromu. Opřel jsem se a vydechl. Popotahl jsem a podíval se na zem.

,,Aarone....není to tvoje chyba.
Ty za to nemůžeš....."

Jenže opak byl pravdou. Kdybych.....

Kdybych jen jel pomaleji
Kdybych jen dával větší pozor
Kdybych jen měl víc času....
Kdybych jen měl ještě jednu šanci
Kdybych jen mohl být s ní dýl, víc....

Zavřel jsem oči a zaklonil hlavu. Vzlykl jsem a slzy mi začaly znovu téct, ale teď jsem je nechal volně téct. Dlouze jsem se nadechl a hluboce vydechl. Narovnal jsem zas hlavu a otevřel oči. Podíval jsem se do své ruky.

Nic....
Už nic....

,,Kdybych jen....." hlas se mi zlomil. Popotahl jsem a zakroutil hlavou.

Sklamal jsem....