Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

6.

Venku už bylo celkem šero, já jsem byla ve svém pokoji a přemýšlela a při tom si pohrávala s pramenem vlasů, jako by mi to přemýšlení mělo ulehčit.
Přemýšlela jsem o dnešku.
Bylo to tak strašně zvláštní, že jsem pořád nemohla najít nějaký důvod proč se to vlastně děje a proč vůbec mě. A což jsem si taky uvědomila, že to je celkem hodně častá otázka lidstva.

Možná bych mohla začít uvažovat, že bych šla do nemocnice, jestli to je s mým mozkem v pořádku, však tuhle myšlenku a i ty ostatní hned vypustím, když mě zaujme ta myšlenka, že bych mohla jít za těma pitomcema a pokusit se něco zjistit. Sice tu nejspíš je velký riziko, že se to může jakkoliv zvrtnout, ale tak nebudeme hned myslet negativně.

Vstala jsem z postele, na které jsem ležela a šla si vzít ze skříně tmavší oblečení, abych splívala více s okolím, co bylo za oknem.
Pak jsem vyšla z domu.
Šla jsem svižně a snad mě i ten rychlý tlukot srdce popoháněl více kupředu.

Stmívalo se a v okolí skoro nikdo nebyl, už bylo po desáté a někteří lidi přicházejí z práce a už se jim nikam nechce chodit, což se jim ani nedivím.
Bylo příjemný slyšet takový ticho a jen poslouchat ten větrný šepot.
Trochu mě to i uklidňovalo.
Za další odbočkou jsem už zahlédla jejich dům. Už je to celkem dlouho co jsem tu byla.

Občas když někam jedu, někdy zahlidnu kluky, jak chodí do téhle odbočky a mě hned došlo, že to je jejich bydliště. A což je i důvodem, že vím kde bydlí.
Obloha už stmavla a já si nasadila na hlavu kapuci, abych byla víc skrytá a splynula s tmou, co se tu rozprostírala. Někdy si i říkám, že kéž bych mohla doopravdy splínout s tmou a...už se nikdy nevrátit, prostě se rozplynnout a nechat vše za hlavou.

Podívala jsem se do oken a hledala nějaký náznak něčeho, podle čeho bych mohla  poznat, že to je jejich okno. A nevím jestli takhle něco zjistím, ale tak, ja už dlouho nebyla v akci.
Pak jsem najednou uviděla v okně pohybující se stíny, ve tvaru siluet. Šla jsem blíž.
Dům měl dvě patra a to okno, ve kterém se pohybovaly stíny siluet, bylo v druhém patře. Celkem nevýhoda.
Když jsem byla pod dole, koukla jsem se nahoru na to okno a přemýšlela, jak se k tomu oknu přiblížit nebo-li (dostat).

V lezení po stromech jsem dobrá, ale po zdech lézt teda fakt neumím. Takže další nevýhoda.
Rozhlédla jsem se s nadějí, že něco zhlédnu, nebo mě něco cvrnkne do nosu, co by mi pomohlo se tam nahoru dostat.

No a najednou....
mi pohled skončil na stromě kousek dál odemě. Šla jsem k němu a koukla jsem se nahoru do jeho koruny a všimla si, že ten strom je zrovna naproti tomu oknu a je taktéž i v dobré výšce, abych měla dobrý výhled do jejich okna.
Tohle je výhoda.

Šla jsem k němu a začala lézt.
Zrovna, když jsem lezla, jsem si vzpomněla na veverku. Myslím, že jí by to lezení šlo o dost rychle, než mě.
Když jsem vystoupala do té správné výšky, abych měla dobrý výhled na okno, sedla jsem si na větev a sledovala to okno. Trefila jsem se do černého. Zrovna v tom okně byli ti pitomci. Měli pootevřený okno. Další výhoda. Byli tam všichni tři. Austin seděl na křesle a žral buráky, Aaron na něj nadával, že tu zřejmě drobí a Matt chodil po pokoji sem a tam. Bylo vtipné je tak pozorovat. Zvuk ke mě doléhal, však ne nějak hlasitě, spíše tlumeně.

,,Matte...uklidni se" uklidňoval ho Aaron. Matt nahlas vydechl. ,,Jak mám být skra klidný?!" pořád přecházel z jedné strany na druhou. ,,Jo...Aaron...má pravdu....uklidni se" řekl Austin s plnou pusou. ,,Ty sklapni! A žer si ty svoje buráky!!" křikl na něj.

Z čeho je Matt tak naštvaný a nervózní?

,,Matte..." Aaron se zvedl a přestoupil k Mattovi. ,,vždyť to nic není....tak prostě máme misi a nebudeme v tom sami noo....tak přece se z toho nezblázníš" pořád ho uklidňoval, jako když uklidňujete dítě, které má zachvíli vystupovat na jevišti.