Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

19.

Aaron :

Šel jsem naproti klukům s mamkou, jelikož oni šli s mámou na nákup. Já nemohl, protože mě mamka zaměstnala domácí prací. Šel jsem kolem parku a pozoroval, jak se tam honí děti. Musel jsem se nad tím pousmát, jak jsou šťastní, bez těch všelijakých starostí a problémů. Ale jen se radují, vše objevují a teprve svůj život začínají.

Kéž bych taky mohl začít od znova....

Pak zase dám hlavu rovně a najednou si všimnou Miri jak (nějakým zvláštním způsobem) zakopla a padala přímo na mě. A já jí chytil. Zas.

Už si celkem začínám myslet, že to dělá snad schváleně

,,No nazdar padavko" uchechtl jsem se a postavil ji. Ona odemě odstoupila a podívala se na mě. ,,Kde....kde se tu bereš?" rozhodila trochu rukama. Já se jen usmál. ,,A co ty?" vyvrátil jsem její otázku. ,,Já se ptala první" uchechtl jsem se. ,,Vážně? Já myslel že jako poslední" zasmál jsem se, ale ona jen na mě nechápavě koukala. ,,Vážně vtipné" řekla ironicky.

,,Jdu..." ,,Jo super, mě to nezajímá. Musím jít, čauky" skočila mi do řeči, falešně se usmála a rozešla se. A když kolem mě procházela, chytl jsem ji za rameno a tím jsem ji zastavil. Otočila na mě hlavu a podívala se zpříma na mě. ,,Dávej si bacha Sparxová" zvážnil jsem. Ona se ke mě trochu naklonila. Dělily nás jen pár centimetrů, aby jsme se nedotkli. ,,Ale ty víc......Harisne" šibalsky se usmála a pak se zas otočila zády ke mě a pokračovala v cestě. Já tam jen stál a sledoval, jak odchází.

Celkem mě zarazila. Nečekal jsem, že bude vědět moje příjmení a že si ho vůbec bude pamatovat. A celkem mě naštvala. Nesnáším, když mi někdo říká příjmením.

Odfrkl jsem si a pokračoval v cestě.

Mira :

,,Ahoj" pozdravila jsem, když jsem k nim došla. ,,Ahoj" pozdravily mě. ,,Promiňte, že jsem přišla až teď, ale něco mě zdrželo" omluvila jsem se. ,,Jo, v pohodě" řekla Niky. ,,Takže jdeme k tobě domů?" zeptala se Noami, směrem k Niky. ,,Ano.." řekla a my se rozešly. ,,..ale doufám, že vám nevadí, když tam bude můj bráška?" koukla se na nás.

,,Noo...pokud nebude s námi, tak je to asi v pohodě" pokrčila Noami rameny. ,,On stejnak bude zalezlý v pokoji" řekla a mávla nad tím rukou. ,,Kolik mu je?" zeptala jsem se a koukla se na ni.
,,Deset" řekla bez vírazu a aniž by se na mě podívala. ,,Proč se ptáš?" až teď se na mě otočila. ,,Nic, jen tak" pokrčila jsem rameny. Pak jsme už byly všichni mlčky a jen jsme následovaly Niky. Občas jsem se musela kouknout jestli s náma jde pořád i Noami, protože ona byla tak tichá, že jsem si někdy myslela, že tu ani není.

Noami mi připadá více sympatičtější než Niky, i když je více stranou, ale....sama už vím, že Niky se nechová takhle pořád. Určitě to má svůj důvod. A asi ne moc hezkej. ,,To je váš dům?" řekla Noami a ukázala na dům před námi, když jsme už prošli městem. ,,Ano" přitakala.

,,Chcete být venku na verandě?" ptala se nás. ,,Mě je to jedno" pokrčila jsem rameny. ,,Mě taky" řekla Noami. ,,Dobře" řekla Niky. Došly jsme k domu a pak vyšly čtyři schody na verandu a pak jsme došly ke dveřím.

Proč tady skoro všichni musí mít před domem schody!?
Akorát se kvůli nim někdo přizabije.

Třeba to budu já, s mojí neopatrností

Jejich dům měl šedou barvu a stál na kraji města. Byl obklopen mohutnými stromy a byl dvoupatrový. Niky odemkla dveře. ,,Tak teda budem na verandě. Zatím si tady sedněte a já zachvili příjdu" oznámila nám a my příkývly. Vešla dovnitř a zavřela zasebou dveře. Já se otočila zády ke dveřím a rozhlédla se. Kolem verandy, bylo dřevěné zábradlí a u schodů byly, dva malý bílý sloupy, na které byl položen kus střechy a byly na nich závěsné květináče s květinami. A vpravo měli zavěšenou malou pohovku a vedle stoleček s malými dvěmi židlemi. Byl tu i krásný výhled.

Mají to tu krásné. Moc se mi tu líbilo. Noami už seděla na zavěšené pohovce a já šla k zábradlí, o které jsem se opřela. Bylo ticho mezi námi dvěmi, ale nevadilo mi to. Pozorovala jsem hned podemnou malinkou cestičku mravenců. Bylo zajímavé je pozorovat, to když se střetly s tykadly, připadalo mi jako by si něco předávaly, nějakou myšlenku.

Byli v souladu, žádné spory, žádné nedohody, ale prostě každý táhne za jedno. Kéž by i mezi lidma byl větší soulad. Otočila jsem se na Noami. Naše pohledy se střetly a v tom sem přišla Niky. Já i Noami jsme se k ní otočily. ,,Tak jsem už zpátky" oznámila. Měla v ruce blok a tužku s gumou.

To jsem si mohla myslet

Zavřela dveře a šla ke stolku, kde, byly z obou stran dvě židle. Ona se posadila a blok s tužkou a gumou si dala na stůl. Pak se na nás obě dvě podívala. ,,Tak.....čím začneme?" začala jsem trochu nervózně. ,,No....přinesla jsem si blok, do kterého to budu všechno zapisovat, aby jsme se pak na to mohly celkově podívat a třeba najít souvislosti" řekla nám.

Jak vidím, tak ta bude mít v povaze, že musí mít, VŠE! pod kontrolou a dohledem

Jako neříkám, že mi to nějak vadí nebo že to je nějak špatně, ale přeci, jak se říká "vše s mírou"

,,Mohly by jste mi ještě jednou zopakovat to, jak se vám to stalo?" řekla a upírala na nás pohled. Začala jsem první, řekla jsem ji vše co jsem cítila a co jsem dělala, pak začala Noami.

Samozřejmě, že si to VŠE Niky zapisovala

Když Noami skončila a Niky to dopsala, já a Noami jsme šly k Niky, aby jsme se podívaly do jejího bloku a našly nějaké souvislosti. Nějakou dobu jsme na to jen tak civěly, dokud Niky nepromluvila. ,,V podstatě to máte úplně stejné" pokrčila rameny. ,,Jo, to jo" souhlasila Noami a já trochu sebou cukla, jelikož Noami byla přímo za mnou.

Budu mít z ní infarkt

,,Dobře. Tak teď když víme že to máte úplně stejné, začneme s vašimi sny, co se vám hned po tom zdály" řekla a vzala si do ruky propisku.
____________

Tak a tady je dalšíííí. Doufám že vás to zatím baví (tahle retardace) a zatím p@❤️