Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

13.

Aaron :

Byl už večer a já se toulal po lese. Chtěl jsem být teď sám a prostě na chvíli vypnout od těch všeljakých starostí, problémů a prostě odevšeho utéct. Alespoň na chvíli.

Bylo krásně. Kolem poletoval teplý vánek, zvonění listí v korunách stromů, koncert cvrčků v trávě a občasné zahoukání sovy. Cítil jsem se volný, bez starostně......prostě.....svobodně.
Na některých místech na zemi, byly fleky světla od měsíčního světla, jak jeho paprsky prosvítaly mezi větvemi stromů.

Jdu pořád rovně a pak se zastavím pod jedním mohutným a vysokým stromem. Jen tak jsem tam stál a nadechoval se té lesní vůně. Lehce jsem se usmál a pak se otočil čelem ke stromu. Vzhlédnu ke koruně stromu a pozoruji ho. V tom uvidím nějaké pohyby, nějaké zvuky.

Že by veverka?

Noo...na veverku to moc nevypadá.
Zřejmě to bude něco většího.

Tak počkat.....vypadá to spíš jako nějaká silueta "někoho"

Uslyším jak ten někdo uklouzne a padá. S výkřikem. Podle hlasu to bude holka. Spozorním a sleduji jí, jak padá a připravuju se jí chytit. Narazila do větve. Auuu!!

A zase padá. Za chvíli mi spadla do náruče. Málem jsem ztratil rovnováhu, ale ustál jsem to. Byla lehká. Když upřu na ni oči, vykulím je.

Mira.

Co ta tu dělá?!

Oba dva jsme zticha a jen na sebe tupě civíme. Já jsem překvapený a vůbec, že ten pád přežila a ona je zas z toho letu rozhozená a překvapená, že mě tu vidí. Zřejmě. Bylo tu dost trapné ticho. Až když jsem se vzpamatoval, jsem promluvil. ,,Jsi v pohodě?" první věta co mě napadla.

Ona chvíli nereaguje, až po malé chvilce. ,,Em....j-jo" řekla pořád rohozeně. Zřejmě to spíš mělo být "ne".  ,,Co tu děláš?" ptal jsem se dál. Pak se najednou trochu zamračila.  ,,Co tě to zajímá? Můžu říct to samí" řekla podrážděně. ,,Tak ti odpovím" řekl jsem. ,,Nemusíš, protože já to radši vědět nechci. A teď mě pusť!" řekla podrážděně a začala se vykrucovat. Já ji pustil a ona šla odemě dál. Kulhala.

Mira :

Už jsem myslela, že ani jeden z nás nepromluví. Byla jsem dost rozhozená co se to tu právě odehrálo. ,,Jsi v pohodě?" prolomil už to ticho mezi námi.

Jako vážně?? Teď jsem spadla z vysokého stromu (ještě jsem narazila do větve), pak přistanu v jeho náručí a on se ptá jestli jsem v pohodě??!!

Jak vidím je to s ním mnohem horší než se zdá!

Byla jsem strašně mimo, takže jsem jeho slova si přebírala pomalu. Ale už jsem byla klidnější. ,,Em....j-jo" řekla jsem.
,,Co tu děláš?" ptal se dál.

Proč mám pocit, že mě tu skoro všichni zspovídají?

Už jsem se víc vzpamatovala a pak se trochu zamračila. ,,Co tě to zajímá? Můžu říct to samí" řekla jsem podrážděně. ,,Tak ti odpovím" trval na svém.
,,Nemusíš, protože já to radši vědět nechci-" (i když, zajímalo by mě to, ale....zachováme si radši nezájem k němu a k jeho bratříčkům). ,,-a teď mě pusť!" řekla jsem a začala se vykrucovat.

Má celkem silné sevření.

Pustil mě a já od něj odstoupila do bezpečné vzdálenosti. Auuu!! Sakra! Mám naraženou nohu a bok. (zatracená větev!!). Všiml si toho. Trochu jsem sykla, ale nechtěla jsem, aby si toho všimnul. Zase jsme byli zticha.

Proooč!! Nesnáším trapné ticho!!! A jeho!

Nahlas jsem vydechla. ,,Proč tu jsi?" řekla jsem už něco, jen aby jsme mohli přelomit to nesnesitelné ticho. ,,Vždyť si říkala, že to nechceš vědět" tak tohle se mi začíná (ne)líbit. ,,Fajn, když chceš tady jen na mě civět a nic neříkat" pokrčila jsem rameny. Chvíli nic neříkal a já si začala jemně ohmatávat naražený bok. Byla už celkem hustá tma, ale svítil měsíc, který občas vykukoval ze škvír větví, takže jsme (celkem) na sebe viděli.

,,Šel jsem se, jen tak projít" odpověděl nakonec. ,,Aha....velmi zajímavé" řekla jsem ironicky. ,,A ty?" ,,Já ti neřekla, že ti taky odpovím" odporovala jsem mu. ,,Takže chceš na mě jen tiše civět?" 

To jako začal používat moje věty proti mě?

Blbec

Povzdechla jsem si. ,,Šla jsem se, jen tak projít" teď jsem použila jeho větu. ,,Velmi zajímavé"

Může prosím přestat používat moje věty?!!

Děkuji.

Zabručela jsem. Pak se kolem rozhlédnu. ,,No....já teda už jdu domů, takže čau" řekla jsem surově a dala se do pohybu. Ale jak jsem se začala plně hýbat, začala mě bolet naražená noha a bok. Sykla jsem, zastavila se a chytla se za bok. On udělal přesně 3. kroky směrem ke mě.
,,Jak vidím, tak takhle daleko nedojdeš" řekl celkem výsměšně.

Začíná mě celkem dost vytáčet!!!
I ta jeho samotná přítomnost mě štve!!

,,To si myslíš ty. Zvládnu to" předsvědšovala jsem ho, ale spíše jsem předsvědšovala samu sebe. Pokrčil lhostejně rameny a já se zase dala do pohybu. Tentokrát pomaleji a opatrněji.

Proč to sakra musí bolet!!!

Kdyby se tu neobjevil, nemuselo by se to stát!!

Nesnáším ho!!

Zadržovala jsem dech, abych náhodou zas nezasykla.

Proč mě musí tak blbě pozorovat? A to ještě s tím blbým úšklebem

Noo o velký kus jsem se moc neposunula no. Vydechla jsem a zastavila se. ,,Musíš na mě tak čumět?" vyjela jsem na něj, protože mě fakt začíná DOST!! štvát. Zas se ušklíbl. Přišel ke mě blíž a pak se zastavil. ,,Noo.....jo" řekl s jeho pitomým výrazem.
,,Aha.....a když ti za to fláknu, budeš pořád na mě civět?" řekla jsem a falešně se usmála. On udělal jakože přemýšlí a pak jen pokrčil rameny. ,,Fajn" řekla jsem a flákla mu, ale ne zcela, jelikož......uhnul.

No a s mou neopatrností (jak jistě známe), jsem ztratila rovnováhu a začala padat, ale.....on mě ZAS chytil a já se ZAS ocitla v jeho náruči.

Vážně! Řekněte mi někdo, za co?!
Za co to mám?!!?

,,Vedle" řekl a i přes tu tmu jsem viděla jak se šibalsky usmál. Zabručela jsem. ,,Myslím, že se takhle vážně nikam nedostaneš" řekl a já si odfrkla. ,,Já to zvládnu" trvala jsem na svém.

Nestojím ještě o to, aby mě doprovázel nějakej (blbec) domů

,,Fajn, jak chceš, ale až se ocitneš mezi smečkou vlků, nevolej mě" pokrčil lhostejně rameny a pustil mě.

Cože!? Ona je tady nějaká smečka vlků?!!

Z mého výrazu asi poznal, že mě celkem rozhodil. Uchechtl se.
Dělej Miro! Vzpamatuje se, nedělej před ním chudinku!!
Shodila jsem ze sebe tu ustrašenou masku a vyměnila ji za sebejistou. ,,A nechtěl si náhodou říct, mezi skupinkou veverek?" falešně jsem se usmála a on se zasmál. ,,Jsi vtipná-" řekl.
,,-ale...já to myslím vážně" řekl a malinko se ke mě naklonil. Uchechtla jsem se. ,,Ale....já taky" a tentokrát jsem se naklonila já k němu.

,,Fajn....tak tím pádem, můžu v klidu jít a nechat tě tu mezi.
,skupinkou veverek' " řekl a nokoci své věty udělala rukou uvozovky a zase se odemě oddálil. Já jen zakoulela očima a on se rozešel. ,,Fajn...tak se,
,měj' " řekla jsem a teď jsem já na konci své věty udělala rukou uvozovky. Falešně se usmál. ,,Ty ,taky' " zase udělal uvozovky. A já zas zakoulela očima.

Zřejmě jsme vymysleli novou hru, jménem "uvozovky"