Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

27.

Seděla jsem u svého okna a přemýšlela.

Tak on mě pozoroval.....
Proč?

Škoda že jsem si ho nemohla natočit, jak byl v rozpaků. Úplně jak kroutil těma očima a jak pořád přešlapoval z jedné nohy na druhou. Aspoň mám něco čím si ho můžu dobírat...

___⚛___

Nevím jak, ale nějakým zvláštním zázrakem jsem vstala dřív než obvyklé (a to do školy).
Zvedla jsem se z parapetu, na kterém jsem seděla a pozorovala jak se okolní svět děje a prostě je.
Namířila jsem si to do koupelny. Měla jsem krásný čas. Když jsem vyšla z koupelny hotová, vzala jsem si batoh, který byl na zemi opřený o postel a vyšla z pokoje.

Sešla jsem schody, prošla kuchyň (tentokrát jsem si jablko nevzala), došla jsem do předsíně, obula si boty a vyšla ze dveří. Venku bylo už celkem vedro, ale krásně to uhlazoval vítr, který foukal.
Když jsem se více přibližovala k onu místu, uviděla jsem vpravo holky a vlevo byli kluci.

A sakra....

Koukla jsem se na holky a přibližovala se k nim. Všimly si mě. Noami se na mě usmála a Niky na mě kývla. Když jsem k nim došla kývla jsem nenápadně ke klukům. ,,Jsou tady" řekla jsem. ,,Jo, toho jsme si všimly" řekla Niky. ,,Kéž by jsme je mohly vystřelit na měsíc" řekla jsem.

,,Jo.....kéž by" souhlasila se mnou Niky. Škola už byla před náma a my a oni jsme se k sobě začali přibližovat, jak jsme všichni směřovali, ke vchodovým dveřím. Přála jsem si v tu chvíli, aby to proběhlo bezeslov.

Prosííím....

Kluci si nás taky už dávno všimli a občas po nás koukli. Měla jsem sebejistý krok a byla narovnaná. Jako oni. ,,Co budem dělat?" ptala se Noami. ,,Nic. Tvařte se sebejistě a buďte narovnaný" odpověděla jsem. ,,Ty v tom máš nějakou praxi nebo co?" koukla na mě Niky s nadzvednutým obočím.

,,Noo...tak nějak" pokrčila jsem rameny. ,,Tak to vše vysvětluje" řekla Niky a dala hlavu zpět rovně. Už jsme byli u dveří a my šly jako první. Myslela jsem si teda, že kluci budou něco namítat a že budou mít ty kecy, že oni mají jít první, ale.....byli zticha.
Kupodivu.

Naštěstí jsme byli všichni mlčky, teda aspoň do té doby, než Aaron začal něco mlít. ,,Nazdar slečinky" řekl a šibalsky se usmál. ,,Spolčily jste se? No tedaaaa....myslel jsem, že kamarády nechceš Miro" střelila jsem na něj pohledem a on se jen uchechtl.

Koukla jsem se na rychlo na Austina a Metta a ti se jen šklebili. Dala jsem zrak zas na Aarona. ,,A já myslela, že se o mě nezajímáš a ještě vůbec, že si tohle budeš pamatovat, ale vlastně proč by mě to mělo překvapovat, když mě pozoruješ?" šibalsky jsem se na něj usmála.
A teď už neměl co říct.

Ha!...a teď mám navrh já

Došli jsme k rozcestí, kde jsme se měli rozdělit. Z Aaronova obličeje ten jeho hroznej úšklebek zmizel a mě jen narůstal ten pocit, že jsem ho dostala.

Hajzl...

I Austin a Matt se přestali šklebit, a nejspíš nechápali. Jak jinak. Holky byly zticha, ale věděla jsem, že mají stejně dobrý pocit jako já z toho, že jsem ho setřela.
Začaly jsme se rozdělovat a já jen na Aarona ještě mrkla a pak jsme se rozdělili. Oni šli doleva a my doprava.

Noami :

No ty blááho.....

Já to vážně nechápu. Tolik se toho začalo měnit a tolik toho nově začalo.
Během pár dní se seznámím s holkama, za nějakou dobu jsme se tak nějak trochu zblížily a zjistily, že jsme něčím stejný. A právě tím to vše začalo.....tím mega zvláštním znakem, co máme každá na rameni.

Kde se to vůbec vzalo?
Proč to máme?
Má to ještě někdo jiný než my?
Jaký to má tohle vše důvod?
Vede to k něčemu?
Jsme prokletý?
(Proč zrovna my?)

Proč?.....

Tohle se mi ozývalo neustále dokola a jak to často bíva.....odpověď (zatím) neznámá.

Byly jsme ve škole a už seděly v učebně a zrovna jsme se učili angličtinu a za chvíli jsme měli končit a jít na oběd. Sledovala jsem hodiny a čekala až konečně zazvoní. Už jsem vážně chtěla vypadnout. (už se mi trochu přizavíraly oči).

Občas jsem se ohlédla za holkáma a nebo do okna a nebo taky na mouchu, která občas sem prolítne oknem.
A v tom začalo zvonit.

Konečněee....

Všichni jsme se začali zvedat.
,,Tak....a uvidíme se zase příště. A hlavně se tu nic nezapomeňte!" ohlašoval učitel a my začali odcházet z učebny. Vyšla jsem na chodbu, kde jsem míjela lidi a snažila se na nikoho dlouho nekoukat.

Nevím proč, ale nemám ráda s někým (cízím) navazovat oční kontakt. A už vůbec ne se s někým seznamovat...

Šla jsem a pak jsem někde předemnou zahlédla mezi lidma Austina.
Do pytle...
Byl zřejmě sám. Sklopila jsem oči a šla. Snažila jsem se mu vyhnout, ale než jsem se stačila ztratit v davu, zahlédl mě a namířil si to rovnou ke mě.
Snažila jsem se na něj ani jednou nepodívat a rychle zmizet.

Zašla jsem za roh a už jsem si byla jistá, že jsem ho setřásla. Ohlédla jsem se za sebe, jestli ho náhodou neuvidím. Nic. Ohlédla jsem se zpět a v tom jsem ho uviděla přímo předemnou.
,,No dobrý den" řekl s úšklebkem a já sebou leknutím cukla a udělala tři kroky od něj. ,,Že by se tu někdo vylekal?" šibalsky se usmál. Já nasadila zamračený výraz a probodla jsem ho pohledem.

Neodpověděla jsem mu a pak jsem se rázným krokem rozešla. Následoval mě.
,,Ale co pak? Jsi na mě naštvaná?" řekl, když mě doběhl.
Zas jsem mu neodpověděla. ,,Oky, takže teď mě ignoruješ. A nemáš něco lepšího, než mě ignorovat?"

Koukala jsem pořád dopředu a nechtěla jsem mu na nic odpovědět. ,,Takže mi k tomu ještě nebodeš odpovídat? No tak fajn" řekl a dal stejně hlavu dopředu jako já a zatvářil se stejně jako já.

Začíná mě dost štvát!

Zrychlila jsem krok a on jak si toho všimnul, udělal totéž. Naštvaně jsem vydechla a rozeběhla se rychle ke skříňkám.
Zachvíli mě doběhl a běželi jsme spolu. Kličkovali jsme proti chotcům.

Když jsem doběhla ke své skříňce, dala jsem tam učebnice a rychle zavřela. Když jsem se otočila k odchodu předemnou byl Austin a já do jeho svalnaté hrudi nechtěně vyrazila. Trochu mě to vykolejilo, ale nedala jsem to na jevo. Naštvaně jsem se na něj podívala a propalovala ho pohledem.

,,Alee...kam asi tady slečinka jde?" řekl s pobavením a mě se začala ve mě vařit krev.
Se silou jsem do něj loktem narazila, aby ustoupil a tak se i stalo. Ránu jsem mu namířila do břicha a on se sklonil. Výtězně jsem se usmála a sklonila jsem se k němu. ,,Dávej si bacha...hochu" zašeptala jsem mu a svižným krokem jsem se vydala pryč z budovy.

___________

Ahoj lidičky XD.
Promiňte, že některé kapitoly jsou krátké, aleee prostě mě to tak přišlo vhodné ukončit, tak se nezlobte 8-) <3.

Doufám, že vás to baví a taky dofam že bude a....můžete očekávat, že za krátkou dobu se to rozjede ;-).

Tak se mějte a uvidíme se příště :-D :)

T. <3