Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

14.

Je to takovej hulvát!!

Otočil se ke mě zády a šel. Já ho sledovala, jak v té tmě a mezi těma stromy mizí, až už jsem ho vůbec neviděla, jakoby tu vůbec nebyl. Nahlas jsem vydechla a rozhlédla se kolem. ,,Fajn, tak jdeme. To dáš Miro" povzbuzovala jsem samu sebe. Pak jsem se pomalu rozešla.

Tak to by mě zajímalo jakou výmluvu si vymyslím pro rodiče

Chytnu se za bok a zastavím se. Syknu. ,,Sakra!" zanadávala jsem. Pak jsem se rozhlédla po zemi a najednou uvidím dlouhej klacek. Usměju se a zvednu ho. ,,Jsi tu jak na zavolanou" řekla jsem to směrem k tomu klacku. Vzala jsem ho a opřela se o něj a zas se rozešla. Bylo to lepší, aspoň jsem se mohla o něco opřít.

Musím vám říct, že klacek je lepší společnost, než Aaron!

Zatím to šlo pěkně. Pořád to ticho, ale aspoň ne trapný s Aaronem. Pořád musím myslet na to, jak řekl "mezi smečkou vlků" co když tu opravdu nějací vlci jsou?! Co když mě sežerou za živa?!

CO KDYŽ MĚL PRAVDU!??!

Miro klídek, vlci tady žádní nejsou, chtěl tě jen vystrašit. Přeci nebudeš věřit, takovému ubožákovi.

Pořádně jsem se nadechla a pak zase vydechla, když hned po tom jsem uslyšela nějaký křupnutí větve někde poblíž mě. Cukla jsem sebou, ale nezastavovala jsem se, jen jsem se rychle rozhlédla a zrychlila krok.

Další.

Miro!! Klídek!! Třeba to byla veverka.

Nepanikař

Pořád rychle jdu a snažím se nějak zrychlit, ale s těma naraženinama to asi moc nepůjde. Pak se na chvíli zastavím u stromu a jen vydechnu. Nevím jak? Ale i to, že jsem jen rychle šla, jsem se zadýchala. Zase se rozhlédnu. Tma. Zahoukání sovy. Ticho.

Fakt, to je jako kdybych byla v hororu!

Pak najednou uslyším nějaké zavrčení. O ne ne ne ne!!!. Začnu zrychleně dýchat. Pak se zase rychle rozejdu. Další zavrčení a ještě k tomu praskání větví. Pořád rychle jdu a snažím se jít co nejrychleji. Skoro pořád se ohlížím a snažím se něco zahlédnout, ale nic nevidím, jen slyším vrčení a praskání větví.

Fajn Miro, teď už můžeš panikařit

V tom zakopnu a spadnu (jak jinak). Trochu se nadzvednu a ohlednu se za sebe. Otočím se tak, abych nebyla čelem k zemi. Pořád zrychleně dýchám a rozhlížím se do všech možných stran. Uvidím mihnutí stínu, pak ho uvidím blíž. Další zavrčení, křupnutí větve. Pořád jsem na zemi.

Ach Svatá matko! Prosím ochraň mě!! Nechci umřít s myšlenkou, že jsem radši měla jít s Aaronem!!!

Pořád koukám na to místo, kde byl ten stín. Pak zahlednu další mihnutí stínu a to, ještě blíž.
Už jsem cítila, jak se mi potí čelo. Najednou vše utichlo a já se v hlavě dokonce modlila k samotnému Alláhovi.

Andělíčku strážníčku, ochraňuj mi mou dušičku!!

A v tom ke mě, něco rychlově vyskočí a já (z nevysvětlitelného zázraků) tomu dala pěstí a to i s výkříkem. Reflex. Uslyším jak, to něco, zaskučí a odstoupí dál. Sama se strašně leknu a rychle od toho něco, odstoupím, i přes tu bolest. Ale když se na, to něco co na mě vyskočilo podívám, tak pak si najednou všimnu, že......

U všech divých kamenů!!! To si ze mě děláš pytel!!!

,,Co tu ksakru děláš!!?" vyjela jsem ne něj. On se na mě otočil a promnil si nos, kam jsem ho praštila. Zasloužil si to. S námahou jsem se postavila a šla k němu. ,,Jen jsem si z tebe chtěl vystřelit" řekl. Já ho svým pohledem probodávala a přála si, aby můj pohled dokázal zabíjet.
,,Děláš si ze mě vovce?!" řekla jsem naštvaně. ,,Ne" pokrčil rameny. Já zakroutila nevěřícně hlavou. ,,Tss...to snad není možný" řekla jsem si spíš pro sebe. ,,Ale máš celkem sílu" řekl. Vzhlédla jsem k němu. ,,Vážně? Vidím, že jsem tě měla praštit víc" řekla jsem, otočila se zády k němu a začala hledat ten klacek, o který jsem se opírala.

,,Doufám, že jsem tě vyděsil" řekl celkem výsměšně.

Fakt! Až já ten klacek najdu, majznu ho tím pěkně o hlavu!!

Vážně! Já to udělám!!

Protočila jsem jen oči a hledala dál. Nic jsem mu na to neřekla. ,,Co hledáš?" přišel ke mě. ,,Tvůj hrob" řekla jsem a on se začal smát. ,,Tak to joo" řekl. ,,Taky bych se smála, kdybys v té hrobce byl" usmála jsem se na něj a on se znovu začal smát.

Už i ten jeho smích mi leze na nervy

,,Tak co teda hledáš?" zeptal se znovu. ,,Klacek" odpověděla jsem mu mrzutě. ,,Na co?" ,,Abych tě s ním majzla" uchechtl se. ,,Abych dokázala bez spadnutí chodit" odpověděla jsem mu. ,,Aha" řekl. Pořád jsem se ho snažila najít, ale nikde ho nevidím, všude je tma. Ksakru!. Potichu jsem si pro sebe zanadávala a zvedla se. ,,Jak vidím, tak si ho nenašla co?" zabručela jsem. ,,Co teď budeš dělat?"

Fajn, jak vidím, tak klacek na něj stačit nebude

Otočila jsem se k němu a uviděla ho se opírat o strom. Šla jsem k němu. ,,Tak hele, ty frajírku, nemysli si, že teď když si mě vyděsil a-" ,,Takže to zabralo?" skočil mi do řeči. Já se na něj ještě víc zamračila. ,,Fajn pokračuj" řekl radši. Nadechla jsem se a vydechla, abych se trochu uklidnila, protože už jsem byla napokraji toho, že mu dám další nálož. ,,Nemysli si, že když si mě vyděsil a teď si mi tady vysmíváš, že se před tebou složím a budu chtít aby si mě odnesl domů!" řekla jsem rázně.

,,To jsem neočekával" řekl klidně. ,,A já čekala, že tě něco sežere!" pořád jsem se na něj mračila. ,,Asi tě musím sklamat, jelikož tu pořád jsem. Naživu"

Musí si ze všeho dělat srandu a brát v klidu to, že mi málem způsobil infarkt?!!

Naštvaně jsem zabručela a odstoupila od něj. Pak jsem se otočila zády k němu a rozešla se směrem odsud vypadnout. Kuhlhala jsem, snažila se držet rovnováhu a zadržovala dech, abych nesykla. Po chvíli jsem si všimla, že mě dohonil. ,,Kam jdeš?" ,,Chci ještě stihnout tvůj pohřeb" zas se uchechtl. ,,Jak vidím, tak bys asi byla hodně ráda, kdybych byl v té rakvy" řekl. ,,Ani nevíš jak moc" řekla jsem nadšeně. ,,Ale myslím, že na pohřeb už není vhodná doba" dodal. ,,A já si myslím, že na tvůj pohřeb je každá doba vhodná" zas se uchechtl.

Koukal na mě a já na něj otočila hlavu, ale nezastavovala se. ,,Proč tak na mě civíš?" nadzvedla jsem jedno obočí. ,,Čekám na tvoji odpověď" řekl. ,,Em....na jakou?" nechápala jsem. ,,Kam jdeš?" odpověděl mi. Já zakoulela oči a zas se koukla před sebe. ,,Kam myslíš?" udělal, že jako přemýšlí. ,,Že by úplně jiným směrem, než je tvůj domov?" řekl. Já se zastavila a rozhlédla se.

Tak počkat......já jdu špatně?

,,To mi jako chceš říct, že jdeme špatně?" koukla jsem se na něj. ,,Přesně tak" přitakal. Skenovala jsem jeho obličej, jestli náhodou si ze mě zas nestřílý. ,,Vážně, nelžu ti" předsvěčoval mě. ,,Fajn....tak mě veď" pobídla jsem ho a založil si ruce na hrudi. Rozhlédl se a ukázal za mě. Otočila jsem se tam kam ukazoval. ,,Tímhle směrem?" ,,Přesně tak" řekl. ,,Dobře...tak mě veď, pane chytrej" on se usmál a rozešel se. Já se rozešla za ním.