Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

29.

Ještě pořád jsme seděly a mluvily. Kupodivu ještě pořád o mém kreslení. Nikdy jsem nečekala, že by ji tohle tak zajímalo, ale moc ráda jsem se o tom s ní bavila. Taky ráda kreslí, ale prý ne tak dobře jako já. Musela jsem se nad tím uchechtnout.

Seděly jsme tam celkem dlouho.
Minuty se prodlužoavly, ale my to vůbec nevnímal.
Víc jsem se uvelebila a poslouchala ji. Když jsme znenadání utichly, naslouchaly jsme. Naslouchaly jsme okolí, vše co bylo kolem nás. Vážně, bylo to jako by do vás něco jemně vplulo aniž by jste to věděli a prostě....se pak díky tomu cítíte tak, že prostě: nic mi nechybí.

,,Chodíš sem často?" zeptala jsem se jí a hodila si třešeň do úst. Podívala se na mě a víc se uvelebila na místě, kde seděla.
,,Noo.....jak kdy" pokrčila rameny.
,,Ale chodím sem ráda" usmála se.

Nevím proč, ale teď mi Niky připadala víc otevřená, milá a.....spontánní než obvyklé. Zrovna jsem si vzpomněla na tu scénu, když jsme do sebe narazil ve škole.
No....v tu chvíli teda moc příjemná nebyla. ,,I já sem chodím ráda. Jsou tu dobrý třešně" uchechtly jsme se a ona si pak taky dala třešeň.

,,Už se tak těším až začnou prázdniny!" řekla jsem s úsměvem na tváři a podívala se zasněně do dáli, jako kdybych se chtěla odtrhnout od reality a skočit do toho zasněného světa. Což by nebylo úplně špatný. ,,Jo....na ty se taky strašně těším" řekla a založila si ruce na hrudi.

,,Co máš v plánu?" zeptala jsem se a podívala se na ní. Zapřemýšlela. ,,Ani nevím. My moc nikdy neplánujem, ale jedno vím jistě" ,,Co?" chtěla jsem vědět. ,,Že budeme hledat význam těch našich znaků a důvod proč to máme a to co se námi děje" odpověděla.

,,Jo...to je dobrý program, jelikož my taky moc neplánujem, nebo spíše já s nima" uchechtla jsem se s náznakem znechucení s představou někam "s nima" jet. ,,Myslíš rodiče?" ,,Nepraví!" dodala jsem hned. Ona se na mě překvapeně podívala. ,,Ne. Nemám pravý rodiče a nejraději bych žádný neměla" řekla jsem teď už sklidnějším hlasem a zas se zadívala do dáli a pozorovala stébla trávy jek se pohupují do stran, jak vítr foukal. Jako kdyby tančily na písničku, kterou právě vítr zpíval.

,,Chápu" řekla. ,,Chápeš? Chápeš?" podívala jsem se na ní s nadzvednutým obočím. ,,tak to vidím poprvé, že někdo něco u mě chápe" řekla jsem a sarkasticky jsem se zasmála.
,,Alee...." začala jsem. ,,řekni mi něco o tvé rodině ty. Pokud ti to teda samozřejmě nevadí....o tom mluvit" řekla jsem a nechtěla se jí nějak dotknout.

Chvíli byla zticha, jako by uvažovala slova, která mi řekne, jako kdyby se bála slov, které mi řekne.
,,Noo..." začala. ,,mám brášku jak jistě už víš. Mámu, která se o nás stará a......" udělala odmlku. ,,táta...je věčně pryč" dovyprávěla. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že to zdaleka není všechno, ale neptala jsem se. Nechtěla jsem se radši víc do toho šťourat.

,,Tak to jo" přitakala jsem. Najednou si, ale všimnou, že nad našima hlavama je na stromě veverka.

Rousie...

Taky si ji všimla. Chvíli nás pozorovala a pak začala slézat dolů se směrem namířeným ke mě. Pak seskočila do mého klína. Já se jen usmála a začala ji hladit po jejím hebkém zrzavém kožichu, od kterého se odráželo sluneční světlo.
,,Ta je tvoje?" zeptala se. ,,Noo...skamarádily jsme se" odpověděla jsem jí.

,,Rousie tohle je Niky, Niky tohle je Rousie" představila jsem je se stálým úsměvem na tváři. ,,Tys ji pojmenovala?" divila se. Zasmála jsem se. ,,Máš s tím problém?" škádlila jsem ji. ,,Ne, ale je ti jasné, že to co už pojmenuješ, tak se toho už nezbavíš?" řekla s vážným pohledem na mě, který ji ale stejnak pak brzy opustil a obě jsme se začaly smát.