Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

32.

Niky :

Seděla jsem za lavicí a projížděla instagram, jako každý člověk v téhle době. Byla přestávka, takže jsem se jen tak ulejvala.
V hlavě mi při tom probíhalo, kde je asi Mira. Většinou vždy přichází v čas. Ptala jsem se Noami, ale ta taky neví.
Hluk který tady v místnosti panoval, jsem ignorovala a stejně tak i lidi, co ho vytvářeli.
Když jsem odložila mobil, abych se šla podívat do batohu jestli tam nemám nějakou svačinu, jelikož mě popadl hlad, tak mi najednou zavybroval mobil a to zrovna, když jsem byla skloněná k batohu.

Narovnala jsem se a zrak mi hned spočinul na telefonu. Zapla jsem ho a podívala se.
Psala Mira. Rozklikla jsem si zprávu a začala ji číst.
Ne nahlas samozřejmě.

Mira : ,,Ahoj, dnes nebudu ve škole, jelikož mě mamka omluvila, kvůli tomu, že prý zítra pojedu s nima na nějaký výlet.
Vysvědčení mi prý už vyzvedla
Když tak dám vědět, až se budu vracet, mějte se"

Tak to bylo zvláštní.
Proč, když zrovna tohle je poslední den školy?
Položila jsem mobil a v tu dobu se na mě Noami otočila.
,,Nepřipadá ti to divný?" ptala se a nakláněla se o opěradlo židle, jak byla ne mě otočená a rukama ho držela. ,,A co?" nechápala jsem a všimla si jak ji jeden modrý pramen vlasů spadl do tváře, ale ignorovala to.

,,To, že jedou na ten výlet až zítra a nejde do školy, však školu nemáme do večera" vysvětlila mi a já už pochopila.
,,Nevím. Ale určitě to má své vlastní důvody" pokřčila jsem rameny a ona jen kývla a zas se normálně sedla a otočila při tom odemě pohled.

Mira :

Došla jsem právě ke dveřím domu a zastavila se. Rozhlédla jsem se kolem jestli tu někde nikdo není.
Nikdo.
Otočila jsem se zas ke dveřím a vytáhla si z drdolu železnou jehlu.
Byla ostrá, klidně by se dala použít i jako zbraň.
Naklonila jsem se k zámku dveří a strčila jehlu do klíčové dirky.
Takovéhle krádeže jsme s Tiou dělaly mnohokrát, ale jen s tím rozdílem, že jsme ty dveře jen otevřely a pak zase zavřely. Nevkradly jsme se tam.
Dělaly jsme to kvůli tomu, že chtěla abych dokázala otevírat zámky už sama.

Ani vlastně doteď nevím, proč mě to chtěla naučit....

V tu dobu jsem to brala jako zábavu, o které vím jen já a ona. Takové dobrodružství.
Však jednou jsme se vážně vloupaly v noci do domu.
Ten dům byl teda podle toho jak vypadal, že v něj musí bydlet dost bohatá rodina. Měli ho namalovaný na šedo a kolem oken na bílo.
Trávník pěkně rovně na krátko posekaný, dřevěná veranda, keře ostříhaný do různých symetrických tvarů. Bylo to dost zajímavý.
Pamatuju si, jak jsem byla tak vzrušená a cítila takové to napětí. Cítila jsem, že to má stejný i Tia. Ona to věděla.

A tuhle noc jsem dveře
otevíral jen já. V těle mi proudil adrenalin a vzrušení jako kdysi s ní. Vůbec nevím co mě to popadlo, po hodně dlouhých letech, jsem zase s jehlou v ruce u dveří a snažím se vloupat.

U všech divých kamenů....

Chvíli kmitám jehlou, ale zatím nic.
,,Cvak"
Dveře se otevřely. S pocitem,
že se mi to povedlo i s tím, že to dělám po fakt dlouhé době, jsem se narovnala a dala jsem jehlu zpátky do vlasů. Ruce jsem dala pak podél těla. Chvíli jsem tam jen tak stála a němě upírala zrak na dveře. Ještě pořád jsem si to mohla rozmyslet a vzít roha, ale já tam pořád stála s upřeným pohledem na dveře.
Nadechla jsem se a vydechla.

Zvedla jsem pomalu ruku a dala ji na dveře a pak jsem zatlačila.
Předemnou se otevřel dům plnýho čehosi a já vešla.
Sundala jsem si boty a vzala si je do ruky - by bylo celkem špatný, kdyby díky mým ťápotám zjistili, že tu někdo byl -.
Dveře jsem pomalu zavřela a otočila se čelem do domu. Očima jsem sjížděla místnost a vše tím skoumala.
Dost zajímavý nábytek.
Zdi byly pěkně vymalované, pár obrazů krajiny na stěnách, na malých sloupcích byly malé květináče, vlevo u zdi pár metrů od vchodových dveří, byly bílé schody s dřevěným zábradlím do druhého patra.
Tam jsem měla namířeno.