Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

18.

Byla jsem pořád na gauči a sledovala už něco jiného, než ty Simpsonovi. Táta doma už nebyl a máma zřejmě ještě spala. Asi po chvíli jsem uslyšela kroky po schodech. A pak za krátkou dobu, sem přišla mamka. ,,Dobré ráno" pozdravila mě. ,,Dobré" řekla jsem skoro neslyšitelně. Pomalu a přes bolest jsem se z leže, posadila a zvedla se. Snažila jsem se nějak nesyknout a netvářit se tak, že mě něco bolí. No jo....ale kulhání jsem zamaskovat nedokázala. Prošla jsem kolem ní a měla to namířený do kuchyně.

,,Co se ti stalo, že kulháš?" ptala se na otázku, na kterou jsem nechtěla, aby se ptala. Otočila jsem se na ní a hledala rychlou odpověď. ,,Já.....spadla mi na nohu kniha" řekla jsem co mě prvně napadlo. ,,Aha....a nechceš, to něčím namazat?"

No to si ze mě děláš pytel!! Já tady dva dny hledám tu zatracenou mast!! A ona řekne, že tu nějakou máme?!

No tak to jsem snad slepá?

,,Ona....ona tu nějaká je?" vykulila jsem na ni oči. ,,No samozřejmě" řekla. ,,A mohla bys mi ji teda prosím dát?" zazubila jsem se na ni. ,,Tak se posaď a já ti to namažu" řekla s úsměvem. ,,Ne to je dobrý, jsi hodná, ale já si to namažu sama v pokoji, jestli neva?" jemně jsem se na ni usmála. ,,Samozřejmě, že ne" řekla a šla pro tu mast.

Šla jsem teda do kuchyně a vzala si jablko. Za chvíli přišla mamka i s tou mastí. ,,Tak tady to máš" vydechla a podala mi to. ,,Dík" vzala jsem si od ní jen tu mast a šla směrem do mého pokoje. Nebo spíš kulhala. A když jsem teda dokoukala do pokoje, sedla jsem si na svou postel.

Pak jsem si vyhrnula tričko a namazala si ten bok. Měla jsem ho celkem napuchlí a dost to bolelo. Pak jsem triko zas pustila a mast dala na svůj stoleček. Vydechla jsem a podívala se na mobil kolik je hodin. Bylo 12:30.

Tak za hoďku se půjdu připravit.

Niky :

Fajn tak, jsme dohodnuti.

Podívala jsem se na mobil kolik je hodin. 12:30. Tak jsem se zvedla a šla zas dovnitř do domu. A zrovna, když jsem vešla, jsem uviděla mamku jak se připravuje do práce. ,,Niky?" zavolala na mě.
,,Ano?" vzhledla jsem k ní. Byla u stolu a něco hledala v kabelce. Šla jsem směrem k ní. ,,Prosím....ukliď to tady. Ať je to tady čistý" usmála se na mě a zase dala svoji pozornost kabelce.

,,Jo dobře, ještě něco?" ,,Ne to je vše" řekla a pak si vzala kabelku a šla. ,,Pa broučku" políbila mě ještě na čelo a šla. ,,Ahoj" řekla jsem a pousmála se. Do pár vteřin, už tu nebyla. Šla jsem to teda tady uklidit. Pomohl mi i Henry.

Zametli jsme, uklidili, vyčistili, oprášili a srovnali.

Byla to celkem sranda s Henrym.
,,Tak....a máme hotovo" řekla jsem. ,,Královno?" zavolal na mě. ,,Ano střelče?" promluvila jsem hlubším hlasem. ,,Smím už odejít do své komnaty?" ,,Hm....."
Udělala jsem jakože přemýšlím. ,,Ale jo....uz běžte" řekla jsem. ,,Děkuji, přeji hezký den královno" poklonil se. ,,I vám" kývla jsem hlavou. Zasmáli jsme se. ,,Tak už utíkej" řekla jsem a usmála se na něj. On se otočil a rozběhl se nahoru do svého pokoje.

Vše potřebné věci k uklízení, co jsme použili, jsem vrátila zpět na jejich místo a pak se podívala kolik je hodin. 13:36. ,,Do háje!" řekla jsem a pádila se převléct. Byla to celkem rychlovka. Řekla jsem pak ještě Henrymu, že jdu ven, že se pak vrátím. Pak jsem seběhla schody, obula se a pádila do parku.

Mira :

Už jsem vyšla z domu s tím, že jsem si dokola opakovala, to, že OPRAVDU jdu za nima. Za Noami a Niky.
Nikdy jsem tohle moc nedělala, že jsem se někde setkávala s kamarádama, i když ony moje kamarádky ani nejsou a asi ani nebudou.

Šla jsem ulicemi a míjela lidi. Už byly skoro dvě a já byla už kousek od parku. Přejdu silnici a pak jdu chvíli po chodníku, než uvidím předemnou park. Jdu včas. Byla jsem celkem nervní ani nevím proč, ale prostě už jsem se takhle dlouuuuho s někým nescházela a už jsem si zvykla, být odstrčená, ta namyšlená, za kterou mě většina lidí považuje, ta nenáviděná prostě nic moc holka.

Ale pravdou je, že jsem taková jaká jsem TEĎ, dříve nebyla dokud......

V tom jsem zakopala. (Jak nečekané)

Vždyť jsem zakopala na ROVINĚ!
Kde není žádný kámen, kořen nebo něco! A přesto.........zakopnu.

Help!

A jelikož mám naraženou nohu, jsem bohužel moc svoji rovnováhu neudržela (jak jinak) a začala padat. Ale samozřejmě, že k tomu nesměl chybět (naštěstí) malý výkřik. Už jsem se viděla rozplácnutou na zemi, když v tom ucítim, že mě někdo chytil.

Není už nějaké divné, že mě pořád někdo chytá?

,,No nazdar padavko"

A taky není divné, že mě zachytává jen ON?!!

Postaví mě a odstoupím od něj. Pak jsem se mu pak podivala do očí. ,,Kde....kde se tu bereš?" rozhodila jsem rukama. On se jen usmál. ,,A co ty?" vyvrátil mi otázku. ,,Já se ptala první" on se uchechtl. ,,Vážně? Já myslel že jako poslední" zasmál se, ale já jen na něj nechápavě civěla. ,,Vážně vtipné" řekla jsem tak ironicky, že to musel poznat.
,,Jdu..." ,,Jo super, mě to nezajímá. Musím jít, čauky" skočila jsem mu do řeči, falešně jsem se na něj usmála a rozešla jsem se. Už jsem chtěla být mimo jeho blízkost a to hoooodně daleko! Ale když jsem kolem něj procházela, chytl mě za rameno a tím mě zastavil.

Otočila jsem na něj hlavu a podívala se přímo do jeho tmavě hnědých očích, které mě celkem zaujaly. ,,Dávej si bacha Sparxová" zněl dost vážně. Já se k němu trochu naklonila. ,,Ale ty víc......Harisne" šibalsky jsem se na něj usmála a pak se zas otočila zády k němu a pokračovala v cestě. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech, ale neotáčela jsem se. Musela jsem se výtězně usmát. On totiž nesnáší, když mu někdo říká příjmením a asi se divil, že jeho příjmení vůbec znám.

Zřejmě jsem se dotkla jeho ega. A možná jsem měla víc.

Když jsem překročila práh parku a vstoupila do něj, uviděla jsem holky jak tam stojí u lavičky.

Zvláštní, že vždy když jsme takhle spolu, tak je někde poblíž lavička.

Zrychlila jsem krok a došla k nim.
________________

Nooo a tady to utneme 👌:)
A jsem velmi ráda, že někteří z vás to ještě nevzdali a pořád tuhle retardaci čtou 😄❤️

Tak přeji hezké čtení 😊 a

Au revoir👋❤️