Dobrodružství Retardů {PROBÍHÁ KOREKCE}

23.

Pověz mi hádanku" prosila mě a já se na ní s úsměvem podívala. ,,Vždyť jsem ti už řekla několik hádanek" řekla jsem. Podívala se na mě s jejím typickým úsměvem a pak zase dávala pozornost řízení. Jely jsme na výlet, jen my dvě. Nevím kam, ale věděla jsem, že na nějaké skvělé místo, které ona měla vždycky pro nás připravené. Tyhle výlety jsem zbožňovala.

Jen my dvě.

,,Prosím, Mirabel"
Takhle mi říkala jedině ona "Mirabel". Nikdy jsem jí to neměla za zlé, právě naopak. Líbilo se mi, jak mi nazývala. Většina lidí mi říká buďto Miro nebo Bell. Ale ona mi vždycky říkala Mirabel.

Koukla jsem se z okna a pozorovala kolem krajinu pohlcující ji noční temnota, kterou jsme projížděly. ,,Tak pozorně poslouchej" pobídla jsem ji a otočila se na ní. V jejich očích jsem viděla zajiskření, jako u malého dítěte, které bedlivě poslouchá pohádku na dobrou noc, od své matky. Usmála jsem se a začala ji pomalu slovo za slovem odříkávat hádanku.

Milovala hádanky, které jsem ji vykládala. Jenom ji. Sama jsem je všechny vymýšlela a ona si každou z nich ráda poslechla. Tahle hádanka byla určena pro ni. Pro ni jsem ji vymyslela. Pro moji starší sestru.

,,Bereš mě takovou jaká jsem. Jasnou,
zářivou,
krásnou,
důvěřivou
a ke které se svěřuješ se vším, však o mě nic nevíš.

Oblékám se do temnoty záhad
a tajemství,
které se rozluštit snažíš.

Mám v sobě všechna tvá přání, které se ti pak v životě plní.

Za tmy jsem jako Naděje zářící,
ale za světla moje záře náhle zmizí"

Usmála se a já ji pozorovala. Viděla jsem jak si v hlavě každé slovo přebírá, zkoumá, prohlíží. Věděla jsem, že tohle bude pro ni oříšek, ale ona byla dost chytrá, aby to zvládla. Na silnici jsme skoro na žádné auto nenarazily, bylo to tu celkem opuštěné a my projížděly zatáčkami. ,,Je to krásná hádanka" řekla a krátce se na mě podívala. Usmála jsem se. Vyjely jsme zas na rovnou silnici a jely dál. Když slunce úplně zašlo, na nebi se objevily hvězdy. Milovala noční oblohu a já to milovala po ní.

Pořád jsem ji sledovala a čekala na její odpověď. Věděla jsem, že její odpověď bude správná. Ona věděla, že to uhodla. Podívala se na mě a už se nadechovala k odpovědi, když v tom.....si obě všimnem, že jsme sjely z cesty a před náma byl obří kámen. Vše se odehrálo tak rychle.

Hlasitý zvuk brzdících kol od auta. Naráz. Křik. Svět byl vzhůru nohama. Hlava se mi točila. Vše bylo v jednu obří čmouhu.

A tma. Hrobové ticho. Nic.

___⚛ ___

Otevřela jsem oči a první co jsem ucítila byla kovová pachuť krve. Rozmrkala jsem se, abych lépe zaostřila. Uviděla jsem koruny stromů a za nimi jasné nebe. Bylo ráno možná odpoledne, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Ale bylo jasné, že byl den. Snažila jsem si srovnat myšlenky. Sebrat se. Pomalu jsem hýbla hlavou do právé strany. Uviděla jsem roztříštěné tmavě modré auto. Naše auto.

,,Ne..." řekla jsem tak tiše a suše, že jsem to skoro ani sama neslyšela. Zkusila jsem se zvednout, ale v tu chvíli mě do těla udeřila strašná bolest. Sykla jsem. Zatla jsem zuby a zkusila pohnout rukama. I přes tu strašnou bolest, jsem se rukama podepřela. Oblečení jsem měla, ne některých místech roztrhané a prosáklé krví. Pár střepů, které byly od roztříštěných oken od auta, jsem měla zabudnutý do levé nohy a pár na pravém stehnu.