Střípky osudu✔

41. kapitola

Rok 2022, Září, Kanada

COLTN

Rychle vystřelil do sedu. V hlavě se mu stále v ozvěně nesl ten pronikavý hrdelní křik. Zaryl se mu hluboko do duše a zabolel u srdce. Realita se protkávala se snem v pavoučí síti. 

Rukou zašmátral po vypínači k lampičce. Ta se ihned rozsvítila a osvětlila tak tichou místnost. „Tea," hlesl a pohledem střelil k oknu. Oči si přivykaly na nový příval světla. Spěšně se zvedl, nasoukal se do kalhot a vyběhl ven. Táhlo ho to jako tiché prosebné volání rezonující uvnitř jeho duše. Věděl, že se něco stalo. Svíralo se mu srdce, cítil, že s ní není něco v pořádku.

Běžel rychle k jezeru. V hlavě mu třeštilo, krk a plíce ho pálily. Tušil, že tam bude. Neviditelné lanko ho směrovalo a vábilo. Škemralo o záchranu.

Na malý moment se zarazil. Od vodní hladiny pokryté temnotou noční oblohy něco uviděl. Došlu mu to skoro okamžitě. Spatřil ji nehybně ležet těsně pod vodou, jen její pobledlý obličej vyčníval ven. 

Zakřičel její jméno v čirém zděšení. Něco uvnitř ho pobídlo kupředu. Co nejpohotověji vyrazil směrem k ní. Nepřemýšlel o tom, jaké následky to bude mít, když za ní uprostřed noci vleze do jezera. Nezajímalo ho to. Ne, když potřebovala pomoct.

Vběhl do vody až okolo něj stříkala do všech stran a padl k ní na kolena. Voda byla přímo ledová a chladný vítr profukující okolo to ještě horšil. 

„Teo," zachraptil zoufale. Dýchala ztěžka. Její tvář vypovídala o bolesti, kterou prožívala. Uchopil ji a snažil se ji dostat na břeh. Šaty měla úplně nasáklé vodou, kůži ledovou.

„Nech ji tam," promluvila náhle dívka. Emru stála na okraji a hleděla na ně shora. Její smaragdové oči zářily nocí. Coltn ji probodl nechápavým pohledem plným zlosti a starosti. „Podívej se na její krk," pronesla. Uposlechl. Na její kůži se objevovaly černé žilky a následně mizely. Jako by v ní probíhal boj. „Léčí ji to."

Coltn pochopil. Zůstal ale u ní. „Co se děje?" ptal se tiše a prsty opatrně přejel po její tváři, načež odhrnul mokré vlasy pryč. „Mluv!" rozkřikl se na ni. Dívka si z jeho chování nic nedělala. Její bílé šaty zavlály ve větru. Před zimou ji chránila její vlastní magie.

„Nemám tušení," přiznala. „Ale má to co dočinění s jezerem. Sama by do něj nešla, kdyby nebylo potřeba. Má štěstí, že v něm nyní je. Zemřela by. Sám vidíš, jak je ta magie temná a silná. Stále se snaží pohltit její tělo," odmlčela se. Po chvíli však její výraz prozradil, že jí něco napadlo. Dlouho s její teorií neotálela. „Vzpomíná si," zašeptala.

V očích se mu na malou chvíli objevila naděje. „Vzpomene si? Na všechno?" Zadíval se na Emru. Ta se však zamračila a zakroutila hlavou.

„Ne. Na to je prokletí moc silné. Avšak na něco nového si jistě vzpomene. Překvapuje mě ale, že ti jezero neubližuje. Nejsi připravený se očistit. Nikdy nebudeš," prohlížela si ho se zájmem. „Zvláštní," dodala. „Všechny, kdo nebyli připravení, to zabilo. Máš štěstí. Bohové se nejspíše slitovali nad tvou pošetilostí."

Již si mágině víc nevšímal. Držel ji v náručí, aby ji alespoň trochu zahřál. Byl bezradný. Netušil, co má dělat. Kdyby ji dostal na břeh, umřela by. Když zůstane tady, prochladne. Neví, jak samu sebe bránit před běžnými lidskými nemocemi. Nemá tušení vůbec o ničem.

A tak jen seděl v mrznoucí vodě s ní v náručí, čekajíc, co se bude dít dál. Možná, že se snad i poprvé za tu dobu začal modlit k bohům. Zas a znovu o ni mohl přijít. Byla to muka. Vyskytl se opět ve svém osobním pekle. Nyní však bylo o něco horší, jelikož stále byla šance pro ni něco udělat, ale v nejmenším netušil co. Sžíralo ho to. Mučilo.