Střípky osudu✔

20. kapitola

„Dej mi ruku!" poručila brunetka a natáhla ke Coltnovi tu svou. Její pohled byl nekompromisní.

„Jsem v pohodě," odmítl ji rázně, zatímco jsem si ještě stále vychutnávala úplný pocit rozkoše. V ten moment mi bylo více než krásně. Svět se zelenal, sluníčko svítilo a já mohla bezbolestně dýchat. Takto se cítí lidé na drogách?

„Blbost!" odfrkla vytočeně. „Zbledl si, máš rozšířené zorničky a to jak špatně se ti dýchá? To je temnota Coltne a tu ty těžce nezvládáš. Ne v takové formě, v jaké sis ji vzal od ní!" Propálila ho pohledem a rychle, bez jakéhokoliv varování, se dotkla jeho ramena, načež si viditelně oddechl. „Ji to skoro zabilo až po několika hodinách. Tebe by to oddělalo po deseti minutách," poznamenala a mírně zavrávorala, až ji musel Brian přidržet, aby nespadla. Vděčně se na něj pousmála a poté pohled pro změnu zabořila do mě.

„Musíš být někdo velmi speciální," říkala a přitom kroutila nechápavě hlavou. „Takovou dávku temnoty najednou? To by nezvládl nikdo, Teo. Nikdo normální s lidským tělem." Zamrazilo mě. Malý moment jsem nad tím přemýšlela, uvažovala o jejích slovech, ale nakonec to nechala být. Stočila jsem pohled raději ke Coltnovi. Potřebovala jsem se ujistit, že je v pořádku. Stále jsem byla v jeho náruči a aniž bych si to uvědomovala, nebylo mi to nijak cizí. Alespoň ne pocitově.

„Děkuji," zašeptala jsem vděčně. Na to se jen mírně pousmál a pokorně přikývl. Cítila jsem horkost jeho těla i přes oblečení, které nás dělilo, stejně tak jako pevnost jeho svalů. Musela jsem zatřást hlavou, abych vyhnala ty nepříliš vhodné myšlenky ze své mysli.

„Jsi jak lapač na problémy," uchechtl se pobaveně. Zato mně to vtipné nepřišlo, ačkoliv to vlastně vystihl. Za posledních pár dní to bylo jen samé neštěstí, co se mě týkalo. A kupodivu co se týkalo mě, týkalo se i jeho. Nebylo to nijak příjemné, když jsem věděla, že je v nebezpečí hlavně kvůli mně. Riskoval mnoho a to jen proto, že miloval někoho, kdo jsem nebyla. Už ne.

„Měli bychom vyrazit dokud je ještě světlo," proťal ticho Brian a počastoval nás svým mrazivě ledovým pohledem. Aria se jen pousmála a přikývla na souhlas. Zato já na to všechno měla úplně jiný názor. Nemohla jsem prostě jen tak utéct z domu a jet Bůh ví kam.

„Nemůžu." Zamračila jsem se a svižně vylezla z postele, opouštějíc tak jeho hřejivou a přespříliš dokonalou náruč. „Musím zůstat doma. Rodiče to přímo nakázali a to nejen kvůli tomu, abych pohlídala bratra před zničením domu. Musím tady zůstat na ples, který pořádá nadace mé mamky a já ji mám zastupovat. Nejde abych jen tak odjela a nechala tady všechno za sebou. Můj normální život." Založila jsem si ruce na hrudi a čekala na jejich reakci.

Potřebovala jsem, aby se vyjádřili, jelikož čím déle mlčeli, tím víc jsem se bála, aby mě prostě neunesli. Mohli se klidně vykašlat na můj názor. Aria vypadala mocně, a taky že svou magii i dobře ovládala. A Coltn? Udělal by všechno, aby se mu vrátila Sien. A když myslím všechno, tak opravdu všechno. Stále se mi nevytratilo z mysli obětování lidského života kvůli mé stupiditě v podobě utonutí z nerozumu.

„Dobře," rezignoval nakonec Coltn a též vstal. Jeho tvář byla vážná a přesto, jako by se smutně pousmál. „Máš pravdu. Nemůžu tě vytrhnout z tvého normálního života. Já už pomalu ani nevím, co to normální život znamená. Aria a Brian můžou jet spolu, přeci jenom on je ten, co tvůj deník ztratil. Já tady zůstanu s tebou a dohlídnu na to, abys zůstala v bezpečí jak ty, tak i civilisté."

„Faaajn,"povzdechla si brunetka a opřela si hlavu o jejího přítele. „Když to ten nemehlo ztratil, je to spravedlivý."

„Hej! Já za to nemůžu!" bránil se a přitom se mračil. Na to jen protočila očima a chytila ho za ruku.