Střípky osudu✔

4. kapitola

Nevrle jsem se přetočila na bok, jelikož mě omrzela poloha na zádech. Pokoj ozařovalo světlo letního slunce, které si našlo cesty i přes zatažené závěsy a já ihned po ránu pocítila kompletní únavu.

Pomalu jsem otevřela oči a následně sebou polekaně trhla. Měla jsem tendenci křičet o pomoc, ale nevyšlo ze mě ani hlásku. Možná to bylo způsobeno tím, jak mě uhrančivě pozoroval, nebo kvůli tomu pocitu klidu, který mi dodával.

Provokativně se usmál, když spatřil, že jsem vzhůru. V jeho kouzelně hnědých očích se třpytily jiskřičky. „Mám dvě otázky," začala jsem rozpačitě, snažíc se od něj co nejvíc odtáhnout. „Kdo jsi a co sakra děláš v mé posteli?"

Nadzvedl obočí a začal se pochechtávat. „Nepamatuješ si mě," zvážněl nakonec. Za to já byla najednou jako na trní. Snažila jsem si vehementně vzpomenout na události včerejšího večera.
Nakonec se mi vybavila ta dívka. Řekla mi Sien. Ten den to byl již druhý člověk, který mě tak oslovil. Potom se tam objevil on a následně? Nic. Měla jsem naprosté okno.

„Měla bych?" polkla jsem na sucho. Ležel na druhé polovině mé postele a hlavu měl opřenou o svou ruku. Naštěstí byl oblečený, stejně tak i já. 

„Je to zvláštní." Zkoumal mě pohledem dál. Tmavě hnědé vlasy mu trčely do všech stran, jak strávil celou noc vedle mě v mé posteli. 

„Co prosím?" nerozuměla jsem mu. Vůbec jsem nechápala jeho myšlenkové pochody a už vůbec ne jeho nestydatost. Ležel si tam jako by nic, jako by ta postel byla i jeho.

„Měla sis už dávno vzpomenout," těžce vydechl. Natáhl ke mně ruku a jemně se dotkl mé tváře. Pod tím dotekem jsem ucukla.

„Měla bys jít už spát..."Měsíc, hvězdy, teplá náruč.

Zavřela jsem oči a stiskla víčka pevně k sobě.

„Nemohu. Nemohu spát, když on je stále tam venku. Když zůstává nepotrestaný..." Letmý pohled k těm očím.

Byly to ty oči, které jsem viděla před sebou. Oči, které mě propalovaly pohledem.

„Kdo jsi?" zašeptala jsem zmateně.

„Je to už dlouho." Smutně se pousmál. Nechápala jsem ho. Nechápala jsem nic, co se za posledních více než dvacet čtyři hodin událo. „Tak hrozně moc dlouho."

„Nerozumím tomu," kroutila jsem hlavou. „Co se tady děje? Kde je ta holka ze včera? Co se jí stalo?" 

„Nemůžeš to chápat, ne dokud si nevzpomeneš," zvážněl. Uchechtla jsem se a vystřelila do sedu.

„Na co asi tak? Hm? Měl bys jít." Prohrábla jsem si rozcuchané vlasy a znovu se na něj podívala.

„Ta dívka ze včera," začal, načež se posadil také. „Odvedla by tě stranou a zabila. Možná, že by se nezdržovala ani s nenápadností." 

„Co prosím?!" nadzvedla jsem obočí a zamrkala. Ten kluk byl magor.

„Noc před tou dnešní, o půlnoci, jsi použila vyhledávací kouzlo. V tom by problém nebyl, kdyby tě nehledalo celé podsvětí. Ale to jsi vědět nemohla. Nemohla jsi ani vědět to, že tě díky tomu najdu nejen já, ale i všichni ostatní."

„Proč by mě kdo hledal? A počkat. Cože? Kouzlo? Co všichni blázníte?! Co máte s magií, kouzly a tím jménem?" začala jsem trochu ostřeji, než jsem plánovala. 

„Jménem?" nadzvedl jedno obočí. Já jen pokrčila rameny. 

„Sien. Říkají mi Sien," prozradila jsem a založila si ruce na hrudi. Zprudka se nadechl a nepatrně zaťal dlaně v pěst.