Střípky osudu✔

39. kapitola

Tu noc jsem se stále převalovala. Nemohla jsem na delší dobu zavřít oči a jednoduše spát. Připadalo mi to jako prokletí, které na mě uvalil. A možná že se tak i stalo. Stále se mi v hlavě přehrával ten moment stále dokola, jako by se snad má mysl zasekla v těch pár sekundách a nedovolovala mi myslet na něco jiného.

Usnula jsem někdy nad ránem. Možná, že byly dvě, tři hodiny. Neměla jsem zdání. Ale rozhodně se mi to druhý den na tréninku pěkně vymstilo. Unaveně jsem kladla nohy před sebe a snažila se neusnout. Řádné probuzení bylo, když jsem hned dostala ránu do hlavy, jako následek pádu při balanci na kládě.

Mnula jsem si spánek a přitom nespokojeně mručela. Zato Amber na to s pobavením koukala a culila se od ucha k uchu. Farte měl přijít až za pár hodin, až skončí s připravováním snídaně. Musel se vrátit do své funkce, jelikož si to žádalo až moc mágů v městečku. Nedivila jsem se jim. Žena, která ho do té chvíle zastupovala, nebyla zrovna talent.

„Je k popukání, ta tvá nešikovnost," zubila se, zatímco byla opřená o strom. Pozvedla dlaň a smetla si ze svého kabátku neviditelné smítko.

To se jí to mlelo.

Ztěžka jsme se vyhrabala na nohy a oprášila se.

„Znovu. A přitom zkus použít nějaké kouzlo. Co já vím. Třeba odmrštění. Na támhle tu větev." Poukázala na dřevo, ležící asi deset metrů od nás. Přikývla jsem a vylezla zpět na kládu. Šla jsem rychle. Rozhodně v tom bylo více jistoty než před chvílí.

Zhruba v půlce klády jsem namířila ruku na klacek a pronesla kouzlo. Ten se ihned odmrštil stranou. V ty momenty jsem si vždy připadala mocně a silně, jako bych byla schopna zvládnout úplně vše.
Seskočila jsem dolů. Amber přikývla uznale hlavou.

„Teď si ještě procvičíš pár kouzel, naučím tě jedno nové a následně budeme moct jít na snídani."

Na snídani jsem šla vedle své učitelky jako na jehlách. Nevěděla jsem, kdy se objeví příčina mé dnešní nespavosti. Deptalo mě, že jsem si nemohla být skoro ničím jistá. Ne když šlo o něj. Ne právě při této situaci.

Pozorovala jsem nenápadně vchod v očekávání jeho příchodu. Nakonec na snídani zavítal až v ten moment, když jsme se zvedaly od stolu. Podíval se na mě, mírně kývl hlavou a šel dál. Jako by ten včerejší incident nic neznamenal, jako by se vůbec nestal.

Nevěděla jsem, jestli to mám považovat za výhru, nebo se roztrhnout v půl. Rozhodně mi něco sevřelo srdce a stáhlo žaludek. Možná, že nějaké temné monstrum uvnitř mě? Třeba. Možné bylo v tomto světě všechno.

Další dny pokračoval výcvik podobně. Další iluze, více kouzel a kupodivu žádné vzpomínky. Byla jsem z toho nadšena. Ten pocit moci mě vždy úplně pohltil. Líbilo se mi to - možná že až moc. Třásla jsem se při vzpomínkách, které jsem již znala. Věděla jsem, jak tenká hranice je mezi mocí a zkázou. Tohle nebylo nic dobrého, ale říkala jsem si, že pokud se to naučím ovládat, třeba již nikomu neublížím. Zatím se to dařilo. Krom iluzí a pár stromů, nikdo zraněný nebyl.

Nejhorší na všech těch dnech nebyla ani má zranění, či snad tvrdé rány holí od iluzí. Ne. Ani pálení plic a svalů v celém těle po úmorném běhání podél jezera mě nijak netrápilo. Tohle byl totiž úplně jiný druh muk.

Viděla jsem ho pokaždé, když jsem šla na jídlo. Pokaždé, když jsem šla na výcvik, nebo z něho. A když jsem konečně měla chvilku volna? Nebylo dne, kdy bych ho nepotkala alespoň desetkrát. Vždy se jen pousmál. Provokativně, až moc žhavě na můj vkus. A to že se šel občas po ránu protáhnout před srub bez zakrytí jeho dokonale vytvarované hrudi přesně v tu chvíli, když jsem kráčela za Amber? Parchant.