Střípky osudu✔

30. kapitola

Místnost byla již klidná. Už ani nevím, kdy tu televizi vypnul nebo jak. Stále mě však držel v náruči, objímajíc mě, dodávajíc mi tak alespoň trochu klidu. „Je mi to líto, Teo," pronesl tiše a nechal svou hlavu padnout zezadu na mé rameno. „To krycí kouzlo se muselo pokazit." 

„Moji rodiče se zblázní, až to uvidí." Hleděla jsem bezmyšlenkovitě na stěnu přede mnou. „Kdo by řekl, že z jejich dcery vyroste kriminálnice?" 

„Byla to sebeobrana."

Zakroutila jsem hlavou a vyprostila se z jeho objetí, vkládajíc si tvář do dlaní. „Je mi hrozně," zamumlala jsem. Bylo mi z toho všeho na padnutí a alkohol tomu ani trochu nepomáhal. 

„Teo," řekl opatrně. Odhrnul mi vlasy z krku. Poté nastalo na chvilku úplné ticho. „Ten rituál..." Zvedla jsem hlavu a stočila pohled směrem k němu. Nechápavě jsem ho pozorovala. „Nebyl pro tebe dost." V jeho očích se zaleskla obava.

Rychle jsem seskočila z postele a pár kroky došla do koupelny. Pohlédla jsem do zrcadla na můj krk. Černé žilky se znovu táhly od ucha po krku skoro až po klíční kost. Zapřela jsem se rukama o umyvadlo a pohlédla jsem na svůj odraz. Coltn mezitím přešel ke dveřím a pozoroval mě. 

„Vždy, když použiješ svou magii, vrátí se to," konstatoval opatrně. „Je to součástí tebe. Proto se toho nedá úplně zbavit." 

„Ale já se cítila od rána tak dobře," hlesla jsem. Přešel ke mně a opatrně položil svou dlaň na tu mou.

„Jestli je najdeme, pomůžou ti. Jsou tam mágové jako ty," pousmál se něžně. V jeho očích po slibných dnech nebylo ani vidu. 

„Jako já?" stočila jsem k němu pohled. 

„S temným darem. Není to něco, co by sis vybrala. Navíc se ti vrací jen temná magie. Ta bílá zůstává někde zablokovaná. Slibuju, že je najdeme." 

„Uděláme ten rituál zítra znovu? Při východu?" zeptala jsem se plná naděje, že by ta slabost a závrať mohla znovu přejít.

Zato on se zamračil. „Není to bezpečný," řekl prostě. 

„Dnes ráno to bylo bezpečný dost!" vyštěkla jsem. 

„Byla to poslední možnost! Viděl jsem, jak slabá jsi!" obořil se na mě. 

„Pokazilo se to se Sien, že? Pokoušela se o ten samý rituál také," zmínila jsem to, co se mi ukázalo dole při večeři. Křik, bolest. 

„Vzpomněla sis," zamračil se. Poté ale jeho pocity byly v celku nerozpoznatelný. „Alespoň už víš, jak nebezpečné to je."

Otočila jsem se na něj a chytila ho za obě dlaně. „Tak mi alespoň slib, že pokud nenajdeme ty, které hledáme, tak to zkusíme znova. Protože já na tom už nechci být tak, jako před rituálem."

Shlížel na mě shora. Zkoumal snad každou píď mého obličeje. Nakonec vydechl a jeho víčka mírně klesla. „Asi nebudeme mít stejně na výběr," přikývl a já se úlevně pousmála. 

„Můžeš jít do sprchy. Tentokrát už to sama snad zvládnu." Pustila jsem jeho dlaně a s těmito slovy jsem ho nechala v koupelně samotného. Věděla jsem, že ráno budeme muset brzy pryč. Možná, že ještě před svítáním. Pokud někdo z těch lidí z hospody viděl večerní zprávy, bylo možné, že už jsme byli nahlášení.

Ráno jsme vyrazili opravdu velmi brzo. Coltn mě probudil chvíli před půl pátou. Rychle jsme si znovu zabalili kufry. Klíče od pokoje jsme nechali na recepci, kde v tu chvíli kupodivu nikdo nebyl.