Střípky osudu✔

18. kapitola

Probouzela jsem se pomalu. Nechtěla jsem otevřít oči, nechtěla jsem se plně probudit. Ne, když mi v té posteli bylo více než krásně. Paprsky slunce jemně pronikaly skrze špatně zatažené záclony a ta přespříliš dokonalá vůně působila jako lék na všechno. Problém nastal až v ten moment, když si můj mozek začal uvědomovat svět okolo mě. Kdy si všiml, že to není rozhodně můj polštář, který tak příjemně hřeje. Otevřela rychle oči a střetla se s jeho svůdným pohledem.

„Dobré ráno, kopretinko." Pousmál se, zatímco jsem se rychle odtáhla.

Zamručela jsem a promnula si obličej, doufajíc, že tak zahladím mé strašidelné já po probuzení. „Jak dlouho jsem tě zneužívala jako polštář?" zeptala jsem se provinile.

„Pár hodin už to bude," prohlásil jako by nic a též se posadil. „Co se ti dnes v noci zdálo?" Zvážněl. Zato ve mě hrklo. Křik, oheň, bouře, smrt. Sklopila jsem zrak. „Mluvila jsi ze spaní, převalovala se a křičela. Řekla jsi, že jsi monstrum. Byla to vzpomínka, že?"

Promnula jsem si potící se ruce, stále neschopna podívat mu do očí.

„Pamatuji si ten den, kdys to řekla. Bylo to poprvé a naposled, kdys něco takového o sobě prohlásila. Stalo se to dva roky předtím, než jsem tě ztratil."

„Zabila jsem tolik lidí," hlesla jsem a zdrceně se mu konečně podívala do očí. Byly uklidňující, hřejivé a milující, ale přesto jsem v nich spatřila kapku smutku. „Zabila jsem celou vesnici!" Znovu jsem se začala klepat. Vzpomínka na to mě ničila. Vina, výčitky.

„Vrátila jsi mi život." Jemně vzal mou ruku do svých dlaní. „Bylo to snad poprvé v historii, kdy se začátečníkovi povedlo někoho oživit. Ani já, po tři sta letech, nebyl skoro schopen oživit tebe. Tři sta let praxe na to, abych zvládl někoho přivést k životu. Tobě stačilo jen pár let praktikování magie. Byla jsi unikátní, jedinečná. Dokázala jsi mnoho věcí a mohla i mnohem více, kdybys chtěla." Povzbudivě se usmíval. Hnědé vlasy měl znovu rozcuchané a bílou košili pomačkanou, jelikož v ní i spal.

„Ale zabila jsem. Opakovaně. Já...já to nezvládnu, Coltne. Pamatuji si něco o seznamu. Seznamu lidí, které jsme chtěli zabít. Pro pomstu," koktala jsem a sklíčeně stáhla obočí k sobě.  „A ten muž, kterého jsem v té vesnici zabila? Ten mág, který zabil na krátko i tebe? Pamatuji si ho. Byl to ten samý, co mě napadl nedávno v lese na túře. Pamatuji si jeho oči, podobu. Vrátil se pro pomstu, že? Vrátil se a pokud předpokládám správně, vrátili se i ostatní, které jsme zabili. Které si zabil se Sien." Měla jsem výčitky a příšerný tlak, který mi tlačil na hruď tomu byl jasnou upomínkou. Jenomže tohle nebyla má vina. Ne. Za toto mohla Sien.

Mlčel. Náhle neměl slov, která jsem potřebovala slyšet. „Vím, že tě Sien nadevše  milovala a proto tě přivedla zpět." Odmlčela jsem se. Náhle měl plně vážnou tvář. Chtěla jsem mu toho tolik říct, zeptat se na mnoho věcí. Ale jedna věc mě uvnitř děsila již pár dní. Přesněji od chvíle, kdy jsem ho poprvé potkala. „Nechci ti lhát, Coltne, takže ti to řeknu na rovinu. Neznám tě, jsi v podstatě cizinec, ale i přesto mě to k tobě táhne. Možná, že je to tím poutem, o kterém jsi mi říkal, nemám nejmenší tušení. Ale já si nejsem jistá, jestli to zvládnu, protože z toho začínám magořit už teď," vydechla jsem frustrovaně a svěsila poraženě ramena. Řekla jsem mu, co cítím, co si myslím. Nemělo smysl to skrývat. Ne po tom, co se mi vrátila nejspíš jedna z těch nejhorších vzpomínek, které minulý život obsahoval. „Je to jen týden a já už šílím." Ta rozervanost musela jít z tónu mého hlasu vyčíst až příliš dobře.

„Až si vzpomeneš úplně na všechno, budeš to vnímat jinak," pronesl nakonec. Já ale měla jiný názor. Už jsem nevěřila tomu, že bych to mohla vnímat jinak, než jako nekonečný příval vinny. Tento sen, tato vzpomínka. Co všechno se tím změnilo?