Střípky osudu✔

9. kapitola.

Snídali jsme společně v bistru uprostřed města. Své tousty a zeleninu jsem měla již dávno v sobě, a tak jsem pozorovala kluka sedícího naproti mně, schovávající se za svůj hrnek kávy. Sem tam jsem po něm hodila očkem a přitom měla snad miliardu otázek. Rozvalený na sedačce, s rukou položenou na opěradle a vcelku uvolněným pohledem, sledoval cosi venku.

„Zeptej se," přerušil mě z mého ne tak moc tajného sledování jeho maličkosti. „Pokud se chceš na něco zeptat, prostě to udělej." Pousmál se. Stále hleděl ven na rušnou ulici. 

„Uuum." Nejistě jsem pohled zabořila do kávy. „Proč na mě ten čaroděj, teda mág nebo co to je, posílá celé podsvětí, když mě má stejně zničit moje vlastní magie?" zeptala jsem se ostýchavě. Stále bylo divné o tom mluvit.

„Chce mít jistotu," odpověděl zpříma. „Nějaké další otázky?" 

„Jaké to je?" zeptala jsem se. Konečně ke mně otočil svůj pohled a se zájmem nadzvedl obočí.

 „Co?" Jeho hnědé oči přitom pozorovaly snad každou píď mého obličeje a já si začínala připadat nejistě. 

„Žít tak dlouho. Bavilo tě to? Všechny ty období, slohy, styly oblečení." Opřela jsem si hlavu o ruce a pozorovala ho. Něčím mě fascinoval. Bylo na něm něco zvláštního, zajímavého, až strašidelně přitažlivého.

„Víš," skoro se až zasmál, „když utíkáš o život, nemáš moc času si ho užívat. Nikdy jsem se nikde nezdržel na moc dlouho a už vůbec ne ve městech. Jsem tak trochu v obraze, co se kdy stalo, ale neřekl bych, že jsem si to zrovna užíval." Nad jeho slovy jsem se na chvíli zamyslela. 

„Proč chce mrtvého tebe?" zeptala jsem se a přitom ho bedlivě pozorovala. Byl tolik zvláštní, i když vzhledem byl zcela normální. Až na to, že pekelně hezký. Ani bych se nedivila, kdyby mu záviděl jeho dokonalou tvář a proto se ho snažil odklidit stranou.

„Pomáhal jsem ti, zabíjel jeho mágy, přivlastnil si tvou pomstu." Pokrčil rameny jako by to nic nebylo. V jeho očích se lesklo tolik bolesti a přesto v nich nepřestávalo jiskřit.

„Ani nevím, jestli si na to všechno vzpomenout chci." Povzdechla jsem si a dopila zbytek kávy. „Stále to všechno vstřebávám. A kdybych si vzpomněla na vraždy? Proboha. Nemůžu vidět ani svůj prst, když se do něj omylem říznu o papír, natož abych dokázala vidět něčí smrt." Ošila jsem se a skousla si spodní ret. Dělala jsem to vždycky, když jsem byla nervózní. „Kolikrát jsem někoho zabila?" Můj pohled směrovaný k němu byl nekompromisní a já se doopravdy bála, co z něho vypadne.

„Nechci tě znepokojovat. Neměla by ses rozrušit. Tvá magie je nestálá a neumíš jí ovládat," řekl klidným hlasem. „Dopilas?" zeptal se nakonec a když jsem neodpověděla, zamával na servírku a požadoval účet. 

Když platil, na něco jsem si vzpomněla. Jeden sen, co se mi zdál. Byl jako ty ostatní vize, jak jsem tomu raději začala říkat. Vybavovala jsem si ho jen stěží, jak ho má mysl vylovila až teď. Byli tam muži. Já a on v lese. Mluvila jsem o pomstě, jak mé, ale tak i jeho.
A já se mračila ještě víc. Začínala jsem si uvědomovat jednu věc.

„A co tvá rodina?" Podívala jsem se na něj a pozorovala jeho reakci. Náhle ztuhl, když si zandával peněženku zpět do kapsy u kalhot. Jeho pohledu se nešlo vyhnout. Ne po tom, co jsem se zeptala. Já byla ta, co to chtěla vědět, jelikož má teorie nejspíše nelhala. Nebyly to jen sny, nebo vize. Ne, pokud potvrdí mou domněnku.

„Zabil ji také, že?" skoro jsem až zašeptala. Trochu se mé tělo třáslo, jak nevědělo co od něj čekat. Lidé si v bistru nahlas povídali, smáli se. Zato mě do smíchu nebylo ani trošičku. Podle jeho reakce jsem to uhodla. Trefila jsem se přímo do středu věci a možná, že to byl přešlap, když jsem si uvědomila závažnost těch slov. Toho uvědomění. „Zabili je kvůli tomu, že jsi byl se mnou, že?" Nasucho jsem polkla. Nato sklopil pohled, olízl si suché rty a vrátil ho zpět ke mně.