Střípky osudu✔

23. Kapitola

„Vážené dámy a vážení pánové," začala jsem nervózně a nechala všechny hledět mým směrem. Nikdy jsem to neměla v lásce. Tohle byla parketa mé mámy, která se v tom vyloženě vyžívala. V té obrovské místnosti mohla být polovina města a já si byla jistá, že kdybych to pokazila, bude se o tom mluvit ještě dlouho. „Vítám Vás na charitativním plese, který každoročně zavedla má matka před třemi lety. Bohužel tento rok se kvůli nemoci v rodině nemůže účastnit, ale pověřila mě, abych vám řekla na začátek před zahájením pár vět..."

Můj hlas se možná třásl, nebo také ne. Snažila jsem se nevnímat tolik pohledů. Znervózňovalo mě to, bylo to stresující. Pódium, mikrofon, ty šaty a on. Opíral se loktem o stoleček určený na odkládání šampaňského a hleděl přímo na mě. Ten pohled, jako kdyby bořil veškerou vzdálenost mezi námi. Šarmantní, okouzlující a až nepříjemně tajemný. Nevěděla jsem o něm skoro nic. Neznala jsem ani jeho příjmení. Ale i přesto mě něčím kompletně fascinoval, přitahoval.

Mluvila jsem dál a snažila se svou pozornost upřít na lidi, kteří mě potichu poslouchali. Nešlo to. Sakra, jak to dělal? Dokončit mluvu bylo snad těžší než překonat Mount Everest.

„Děkuji moc, že jste si vyslechli mých pár vět. Tímto bych chtěla ples oficiálně zahájit," dokončila jsem monolog a s úsměvem odešla z pódia. Lidé krátce zatleskali a poté začala hrát hudba.

„Jak dlouho jsi se ten proslov učila?" zeptal se ihned, jak jsem dorazila k němu.

„Em. Dneska odpoledne? Asi hodinu? Hrozný, že ano? Máma mě zabije," hlesla jsem a vzala si od procházejícího číšníka skleničku šampaňského.

„Popravdě jsem uchvácen," pousmál se a vzal si sklenku s perlivou tekutinou také. „Kdysi jsi takto mluvit před veřejností nedokázala. Děsilo tě to."

„Kdo říkal, že mě to teď neděsilo?" Nadzvedla jsem nakrátko obočí a upila jsem perlivého alkoholu. Chuť alkoholu mě hned zapálila v krku.

„Tak tím pádem to, co jsi předvedla, byla odvaha," pokračoval dál, stále elegantně opřen o vyvýšený stolek.

„Odvaha nebo nový talent. Nesejde na tom," pokrčila jsem rameny. „Hlavní je, že to mám za sebou." Pousmál se a vzal mi skleničku z rukou. Nechápavě jsem na něj pohlédla, jak ji i s tou svou odložil na stolek.

„Smím prosit?" Lehce se uklonil a natáhl ke mně svou dlaň. Jeho oči zářily snad milionem odstínů hnědé.

„Smím prosit o tanec, slečno?" pousmál se rozmile a jeho hřejivě hnědé oči mě pohladily na duši.

Automaticky jsem mu položila ruku na tu jeho a s jemným úsměvem se nechala odvést na parket. Bylo to jako déja vu, kdy mou ruku nakrátko pustil a postavil se naproti mně. Hudba hrála. Lidé okolo tančili a bavili se. A on tam stál v celé své kráse. Kdybych nevěděla, že je to mág, rozhodně bych si připadala, že stojím naproti vlastnímu hříchu. Protože on hřích byl. To že můj? O tom ani pochyb.

Jakmile začala po pár sekundách nová píseň, přešel blíž a položil svou ruku na můj pas. Tou druhou uchopil mou dlaň. „Neumím moc dobře tančit," přiznala jsem, jak to bylo uvědomění, které mě vrátilo do reality.

„Vzpomeneš si," vytáhl koutek rtu do pokřiveného úsměvu a naše pohledy se střetly.

„A co když-" Nestačila jsem to ani doříct mé pochybnosti. Učinil první krok a já se musela držet rytmu, aby nenastala kompletní srážka.

„Uvolni se," zašeptal a přistoupil o trochu blíž. Byla jsem napnutá a nebylo divu. Neuměla jsem dobře tančit. Vždy mi to dělalo problémy. „Nech se vést," zašeptal znovu, ještě o trochu blíže. „Zavři oči." A já poslechla. Věřila jsem mu jako snad ještě nikomu předtím. „Tvé nohy tě samy povedou."