Střípky osudu✔

14. kapitola

Udělala jsem si jídlo, uklidila, zavolala rodičům, zakroutila několikrát očima nad bratrovými poznámkami a nakonec skončila znovu sama v pokoji vybírající si vhodné oblečení na párty. Chtěla jsem tam jít – tedy alespoň jsem si to myslela - než mi došlo, že jsem to udělala jen kvůli tomu, abych mu odporovala. Nechtěla jsem, aby mi kdokoliv cokoliv rozkazoval. Už jen proto, že jsem se konečně dostala z hlídkovací zóny rodičů.

Navíc Colton měl pravdu. Všechny věci, které jsem za léto zatím udělala, skončily katastroficky. A tato párty? Ta obsahovala rovnou dvě věci najednou, které se mistrovsky posraly. Jezero a právě párty.

Zoufale jsem vydechla. Stále jsem nevěděla, co si mám vzít na sebe. To tílko, které leželo na posteli? Moc odvážný. Sukně k tomu? Katastrofa. Na výběr dalšího outfitu ale nezbyl čas, když se po celém domě rozezněl zvonek. Hodiny ukazovaly přesně sedmou hodinu a mě zachvátila panika. Zatím jsem si nestačila dát ani řasenku.

Do oblečení jsem se nasoukala za necelou minutu, řasenkou si při nanášení málem vypíchla obě oči a při česání si skoro vytrhala všechny vlasy, jelikož to byla absence času, která mě obletovala.

„A ty jsi kdo?" Uslyšela jsem bratrův hlas, když jsem sbíhala schody dolů do přízemí. Zanadávala jsem, když mi došlo, že jako první se o tom jistojistě dozví rodiče.

Měřili se pohledy. Ani jeden nic neříkal, mezitím co jsem proklouzla okolo bratra ven ze dveří. „Je tady novej. Beru ho na párty," vyhrkla jsem. Mé vysvětlení ale nebylo podle pohledu bratra dostačující. Zákeřně se pousmál a pokrčil rameny.

„Když to říkáš." Měla jsem chuť ho něčím umlátit, jen kdyby nebylo hnědovlasého kluka stojícího vedle mě. Možná, že mou maličkost napadlo použít proti němu magii. Co já vím. Třeba mu dát na hlavu tarantuli. Ale zavrhla jsem to hned, jak jsem si vzpomněla na mé schopnosti. Spíše ne-schopnosti.

„Jdeme?" Pousmála jsem se na Coltna, který ho stále zkoumal. Nakonec od Camerona pohled odtrhl, zářivě se usmál a přikývl.

„Docela odvážné, nezdá se ti?" Culil se od ucha k uchu, mezitím co si mě přeměřoval pohledem od hlavy až k patě.

„Jde se na párty, ne do kostela." Odfrkla jsem a pokračovala po jeho boku směrem k jezeru. Cestou jsme natrefovali na lidi, kteří šli tím samým směrem. Jak to tak vypadalo, musel se o té párty dozvědět snad každý mladý z města.

„Pořád se cítíš v pořádku?" zeptal se, aniž by po mě hodil pohledem. Šel jak jinak než v košili. Ani jsem si ho bez ní nedovedla představit.

„Jo, jasně. Kdyby něco, tak řeknu," odvětila jsem vcelku bezdušně.

„Myslím to vážně, Teo. Slib mi, že řekneš, kdybys cítila jakoukoliv změnu. Nechci, aby někdo viděl něco, co by rozhodně neměl," zněl vážně. Dokonce se na mě i podíval.

„Fajn, fajn. Slibuju." Kývla jsem hlavou a snažila se dávat pozor na cestu, která se po chvíli zaměnila z asfaltu na ušlapanou pěšinu plnou kořenů.

Hudba byla slyšet hned po vstupu do lesa. Rozléhala se po okolí a já se vsázela, že dřív, nebo později jistě přijedou policisté a zatrhnou to. Čím blíže jsme se dostávali, tím více se mi svíraly vnitřnosti. Začínala jsem si uvědomovat, jaké apokalyptické scénáře mohly nastat, pokud bych ztratila kontrolu. Nevěděla jsem co dokážu. Nevěděla jsem ani čeho všeho je schopný on, ale bylo mi jasný, že mnohých věcí. Zabil člověka a já si byla jista, že by obětoval i mnohem víc, kdyby šlo o mě. Bylo mu jedno, kolik lidí zemře, jen abych já přežila. Aby přežila dívka, kterou kdysi miloval. Já jí ale už nebyla. Chránil špatnou osobu.