Střípky osudu✔

8. kapitola

Probouzela jsme se pomalu a mohu říct, že jsem si připadala jako při těžké kocovině. Bolela mě hlava, přímo třeštila, žaludek byl jako na vodě a já si přála znovu usnout. Ale nešlo to. Ne, když jsem si uvědomila, že to není má peřina, pod kterou ležím a už vůbec ne můj pokoj, který byl mou maličkostí nejspíš omylem okupován.

Prudce jsem se posadila a pohled zabodla do něho. Stál u okna, rukou odhrnoval lehce bílý závěs a hleděl někam ven. Avšak stočil ke mně ihned pohled, když si všiml, že již nespím. 

„Dobré ráno." Pousmál se a já si musela dát pár vteřin na to, abych si uvědomila, co se vlastně stalo. Mračila jsem se a v hlavě měla úplné prázdno.

„Kde to jsem?" začala jsem opatrně. Těkala jsem očima sem a tam. Usedl na kraj postele, na které jsem do teď spala a zkoumavým pohledem si prohlížel mou tvář.

„Jsi u mě," odvětil jako by nic. Zato já byla čím dál tím více zmatená. Přitáhla jsem si peřinu blíže k tělu. 

„To by se dalo teoreticky považovat za únos." Nakrčila jsem nos a jeho očumování mu vrátila se vším všudy.

Nad mou poznámkou se uchechtl a podotkl: „To bys tu musela být držena násilím." Nepřipadala jsem si nijak komfortně, ale já se zeptat musela. Ta prázdnota v mých vzpomínkách mě děsila.

„Co se včera stalo?" Posmutněle se usmál, načež se jednou rukou zapřel o matraci.

„Ten, co tě včera napadl," začal opatrně, skoro až nejistě, „se dostal i přes ochranné kouzlo, kterým jsem zapečetil tvůj dům. Jejich jediný cíl je tě dostat. Živou, či mrtvou." Stále mě při těch slovech pozoroval. Nejspíš se z mého výrazu snažil vyčíst, jestli alespoň toto chápu. 

„Proč mě chtějí dostat?" Nasucho jsem polkla a čekala na jeho odpověď. Nevěděla jsem zda se mi bude líbit nebo ne. Ale jak by mohla? Pokud mě opravdu chtěli mrtvou, jistě k tomu byl dobrý důvod.

„Věříš tomu všemu? Dává ti to smysl bez vzpomínek na minulý život?" Jeho bílá košile měla nahoře pár rozepnutých knoflíčků. Vlasy měl poměrně rozcuchané, ale oči plné života. Přesně takto se mi zjevoval. Přesně takto se mi vyjevovaly ty vzpomínky. A já si nebyla jista, zda mu to mám říct. Povědět mu o tom, jak se mi to postupně vrací a jak mě to zatraceně moc děsí.

„Mám na výběr?" odvětila jsem nakonec a naklonila mírně hlavu na stranu. Počáteční bolest hlavy ustupovala a žaludek se klidnil. 

„Vysvětlím ti to úplně jednoduše, ano? Nemá cenu tě zatěžovat s okolnostmi, které si stejně nevybavuješ. Ani bys je nemohla pochopit, když si nevzpomínáš na důvody, díky kterým jsi to udělala." Nedýchala jsem. Ani to nešlo, pod tíhou jeho pohledu. Čekal snad na můj souhlas, že mi to může říct? Nevím. Ale když jsem mírně kývla hlavou, začal s vysvětlením.

„Řekněme, že když jsme objevili magii, naštvala jsi při tom několik vlivných, mocných mágů. Ti se rozhodli tě ztrestat za tvou neposlušnost vůči nim. V důsledku toho vyvraždili celou tvou pokrevní linii. Od té doby jsi prahla po pomstě. Tvá magie se vyvíjela rychleji, než u kohokoliv jiného. Mohla jsi využívat temnější, černější magii, než kdokoliv jiný. I já jsem byl značně pozadu, ačkoliv jsem s jejím praktikováním začal mnohem dříve. Vyvinula ses za neuvěřitelně krátkou dobu. Ovládala jsi taková kouzla, která zvládají jen jedni z mála a tak jsi začala být hrozbou. Všichni podsvěťané věděli, že se chceš pomstít. A věděl to i ten, který měl co dělat s masovým zavražděním tvé rodiny. Skoro se ti to povedlo." Smutně se pousmál nad tou vzpomínkou. „Nám se to skoro povedlo," dodal a jeho oči se vpily do těch mých.