Střípky osudu✔

Epilog

ARIA

Osud je spletitý a k někomu až příliš krutý, ale i přesto všechno má svůj význam. To vše si Aria až moc dobře uvědomovala.

Sledovala, jak Korli opatrně pokládá tělo Sien na loďku, vedle toho Coltnova. Položil její ruku něžně na tu jeho. Dřevěná loďka byla vyzdobena magickými květiny, mechy a větvemi stromů, spolu s desítkami svící. Všichni stáli u jezera a čekali na poslední pouť dvou spřízněných duší.

Aria na tom obřadu trvala a Korli neměl nic proti tomu uctít jejich velkou oběť alespoň tímto způsobem. Takto se loučilo jen s těmi největšími z největších a Aria věřila, že si zasloužili alespoň toto. Byli to poslové bohů. Obětovali až příliš.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Brian, chytající ji něžně za ruku. Neodpověděla. Jen přikývla. Hleděla, jak vypouští loďku na jezero, které ještě nestačilo zamrznout. Brzy na to se znovu ozval zpěv, jenomže tentokrát v tom bylo cosi jiného. Ta síla, kterou to v sobě neslo, se zdála až neuvěřitelná.

Loďka pomalu sama od sebe vypnula na temné jezero, pokryté odrazem nekonečně blyštivých hvězd. Okolo poutníků se nesly do nekonečna jemné vlnky. Aria začala potichu zpívat s ostatními, vzdávající jim respekt a úctu. Stovky hlasů je vyprovázely na jejich poslední společné pouti.

Rozfoukal se vítr, loučící se s nimi snad i on. Černý havran prolétl nad loďkou a s hlasitým krákáním jim i on vzkázal své sbohem.

Aria věřila, že se spolu znovu shledají, že jejich nenaplněná láska konečně získá to, co si zaslouží - nový život, novou šanci být navždy spolu, bez nepřátel, bez pomsty, bez proroctví, které jim samo předurčilo cestu. Nyní si už uvědomila, že ne každé zlo je chtěné, že ne každý za něj může a ne každý padouch má na výběr. Ta temnota, ve které Sien celou dobu žila po oba životy, byla jen cestou k vyplnění něčeho, co si sami určili bohové.

Zpěv se nesl dál. Když loďka doplula skoro až doprostřed jezera, mágové pozvedli jednotně ruce a sklonili hlavy dolů v poslední úctě ke dvěma milencům smrti.

Aria sledovala, jak se z loďky pomalu zvedá namodralý prach, stoupající pomalu vzhůru. Jejich těla se stávala jedním, jak si je brala příroda zpět mezi sebe. Zvedl se vítr, odnášející světelný prach pomalu ke hvězdám.

Arie stekla po tváři slza, když nakonec zmizela i loďka, nechávajíc po sobě zhola nic. Modlila se pro ně. Žádala bohy, aby se co nejdříve shledali. Ona věřila, že jejich nynější konec byl jen začátkem něčeho mnohem lepšího.

Spřízněné duše.
Co všechno jsme pro svou lásku protrpěli?
Kolik strastí jsme prožili?
Kolik slz nás to všechno stálo?
To vše jen kvůli tomu, že jsme chtěli být svoji?

Byli jsme k sobě sloučeni z vůle bohů,
ale již předem předurčeni jimi samými k tragickému konci.
Co vše nám kdysi naslibovali?
Bylo nám vůbec někdy souzeno být spolu navěky?

Řekni mi, má lásko,
cítíš to co já? Cítíš tu bolest z mé ztráty,
stejně tak jako já cítím tu z té tvé?
Zemřela bych znovu a i tisíckrát poté,
jen abych tě mohla vidět se alespoň ještě jednou smát.

Prozraď mi, má lásko,
shledáme se na úplném konci?
Protože já budu čekat a až nadejde ten správný čas,
znovu se setkáme a tentokrát to již bude navěky.

KONEC