Střípky osudu✔

52. kapitola

Tři, čtyři, pět...

Ten pokoj mohl mít přibližně čtyři metry na šířku, dalších pět na délku. Jedna postel s nebesy, jedno okno, stůl, komoda, skříň, židle. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na smrt. Protože kdybych do toho spadla, nikdo by mě nedostal zaživa z postele, jak bych se jí zuby nehty držela a brečela.

Jenomže fňukání a stěžování si mi bylo v ten moment úplně k ničemu. Smrt přicházela, to jsem věděla až moc dobře.
A sníh z nebe padal poklidně dál s takovou něžností a nevinností, pokrývající jehličnany další várkou čerstvého sněhu, připomínající mi nevyhnutelný konec.

Odpoledne mi Korli přinesl další jídlo. Když se dostal blízko ke mně, zašeptal tiše: „Mělas utíkat rychleji." Poté odešel, nechávající mě ještě více zmatenou. Nechápavě jsem hleděla na ty zavřené dveře uvědomujíc si jednu zásadní věc: Kdyby utíkal rychleji, chytil by mě ihned na začátku. Nohy na to měl dlouhé dost, nebyl zesláblý jako já. Nechal mě? Chtěl mi tím pomoct?

Svezla jsem se na zem a vložila si obličej do dlaní. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Zvedal se mi z něho žaludek. Skoro jako by se mé tělo vzdávalo předem. Ale stále tady existovala naděje.

Coltn. Musel mě hledat, protože kdyby se strany obrátili, já bych ho hledala taky. Znala jsem ho, pamatovala si všechna ta slova ohledně jeho citů ke mně. Hledal Sien tak dlouho, hledal mě. Sakra, kdo jsem vlastně byla?

Strnula jsem v ten moment, kdy se za dveřmi ozvaly hlasy. Zvedla jsem pohled směrem k nim. Položila jsem si ruce na nohy. Tlumené zvuky rozhovoru doléhaly až ke mně.

„Pusť mě dovnitř. Nesu jí šaty na rituál," pronesl dívčí hlas. Věděla jsem až moc dobře komu patří. Postavila jsem, když se pohnula klika směrem dolů. Aria vešla dovnitř a rychle ty dveře za sebou zavřela. V rukou dřímala bílé lehké šatičky. Vlasy si sčesala do copu. Očima zkoumala mou tvář.

„Je mi to líto, Teo," začala lítostně, mezitím co pokládala šaty na postel.

„Všem je to líto, ale nikdo nic neudělá," vyčetla jsem ji, přičemž mě píchlo u srdce. „Neměla si sem chodit. Nemám potřebu se bavit s někým, kdo mě vyloženě odsoudil ke smrti. Chápala jsem, když jste se nevrátili, kvůli tomu, co se u mě ve městě stalo. Jenomže nedokážu pochopit, proč jste mi ten deník nedovezli, proč jste mě nekontaktovali!" vyčítala jsem jí dál, sledující její nečitelný výraz v obličeji. „A nakonec jste se přidali k Wardovi, předali mu můj deník. Kde je vlastně Brian, Ario? Bojí se mě? Slíbil mi, že na něj dohlédne, že mi ho vrátí!" rozčilovala jsem se, snad ze mě šlehaly i blesky. Zatínala jsem ruce v pěst a mírně se třásla.

„Zabila jsi mágy, Teo. Viděla jsem to už dřív, jak tě ovládá tvá vlastní magie!" začala mi to vracet stejným tónem hlasu. „A když jsem si o tobě začala zjišťovat informace... Máš předurčeno zničit svět! Copak to nechápeš? Tady nejde o tebe, už dlouho ne. Je to vcelku nedávno, co skoro skončil a nyní je to tady znovu. Zachráním všechny, pokud budu muset obětovat jen tebe. Je to většina oproti tobě." Kroutila hlavou, zatímco mi hleděla do očí. „A pokud jde o Briana. On svou přísahu chtěl dodržet, ale zastavila jsem ho. Udělal by hloupost. Neumíš se ovládat, mohlas ho zabít."

Měla pravdu, zatraceně velkou pravdu v mnoha ohledech. Jenomže já byla sobec. Chtěla jsem Coltna, chtěla jsem nekonečně mnoho dní po jeho boku. Kčertu se světem. Mé srdce, ta zrádcovská věc v mé hrudi, mi radila špatně, avšak nešlo odporovat.

„Proč jsi sem vůbec přišla? Šlo ti jen o to říct mi tohle? Nebo donést ty šaty? Nejspíš za pár hodin umřu, takže se vymáčkni, nebo táhni pryč," přecedila jsem přes zuby, zadržujíc slzy v očích.