Střípky osudu✔

44. kapitola

Než jsem po tmě sešla dolů, trvalo mi to okolo hodiny, možná i déle. Rozhodně cesta kvůli západu slunce narostla na stupeň nebezpečnosti z jedničky tak na osmičku. Kameny klouzaly, protože začalo mrholit. Vítr mi vrážel chvíli do zad, poté zase ze strany do boku a smějíc se mi, mi házel vlasy do obličeje. Proklínala jsem to horské počasí.

Nakonec se mi však podařilo dobelhat se do našeho srubu. Bylo zhasnuto. Doma nebyl. Venku na náměstí si povídalo jen pár mágů a jedno dítě si stěžovalo, že už chce do postýlky. Nic víc.

Kam šel? Nestalo se mu tam venku něco?

Cítila jsem se ještě hůř, než když jsem sestupovala dolů. Tam mou hlavu zaměstnával hlavně pud přežití. Nyní v ní zůstala jen vina a strach o něj. Mělo to zůstat tajemstvím. Možná, že na tom něco bylo. Sien věděla, že by ho to ranilo. S tou možností jsem počítala taky, jenomže... Ne až takovou.

Možná toho bylo moc. Měla jsem to rozdělit. Nejdřív říct jednu věc a za pár týdnů další.

Zaklela jsem a složila se na křeslo před krbem. Na ten jsem se zaměřila pohledem, natáhla k němu ruku a zašeptala magická slova. Ten ihned vzplanul. Byla to jedna z výhodných věcí, které mě Amber naučila. Líbilo se mi to, ale zároveň děsilo. Jak mohl člověk vlastnit takovou moc? Jak mu to mohlo projít?

Musela jsem na něj počkat a vše mu nějak rozumně vysvětlit, obalit to něčím jiným, méně hrozivým.

Můj prvotní plán byl ho jít hledat, ale ani v nejmenším jsem nevěděla, kde by mohl být. Zůstal někde v lese?
Promnula jsem si obličej.

Uběhla hodina, dvě, tři. Nakonec mě pohltila únava. Zavřela jsem oči a odevzdala se odpočinku.

Probudilo mě až rozražení dveří. Trhla jsem sebou a otevřela prudce rozespalé oči.

„Jsi zpátky," vydechla jsem s úlevou. Stál ve dveřích, o které se následně nemotorně zapřel. Jejich rám poplácal dlaní. Přimhouřila jsem oči. „Jsi opilej?" Proč většina musí řešit své veškeré problémy alkoholem?

Vstala jsem a přešla k němu. Můj pohled zůstal zaseklý na jeho opilém, culícím se obličeji. „Vážně?" Nadzvedla jsem obočí a založila si ruce na hrudi. Zkoumal mě, pozoroval. Sklonila jsem provinile hlavu. „Promiň, neměla... Coltne!" vykřikla jsem přidušeně, když mě přirazil prudce ke zdi. „Co to děláš?" Můj hlas musel znít dost nejistě a tiše. Už jen kvůli té skoro neexistující vzdálenosti mezi námi, mi dělalo problém popadnout dech.

Nečekal na svolení, aby mě mohl políbit. Prostě to udělal. Bez otálení, čekání. Jako kdyby pro něj čekání nemělo žádný význam. Jeho polibky byly vášnivé, dravé, majetnické. Táhl z něj alkohol. Cítila jsem ho v polibcích, cítila jsem ho z něho celého. Problém byl ale v tom, ovládnout nejdřív samu sebe. Musela jsem se ovládnout, nenechat se strhnout tím něčím uvnitř mě, co si to až nad míru užívalo.

„Přestaň," vydechla jsem. Pokoušela jsem se ho zarazit. Jako by snad vycítil, jak velký problém mi to dělalo vyslovit. Jeho již tak dravé polibky se ještě prohloubily. „Dost," zašeptala jsem. Zapřela jsem mu svou dlaň o hruď a snažila se ho odtáhnout. Nepomohlo to. Byl jako posedlý. Kdyby to nebylo za těchto okolností, nejspíš bych si to i více než užívala, ale takto? Byl opilý a nejspíše i pěkně naštvaný ohledně toho, co jsem mu před pár hodinami řekla. Nemyslelo mu to.

„Coltne..." zavrčela jsem tentokrát. Mé rozumné já začínalo být zoufalé. Ztrácela jsem kontrolu a to se mi ani trochu nelíbilo. Dech byl mimo uzdu a já pocítila ten známý chlad, rozlévající se mi po těle. Byl tak mrazivý, až se skoro zdálo že pálí. Cítila jsem vášeň, cítila jsem jeho, ale zároveň mě pohlcovalo něco mnohem temnějšího. Svíjelo se to uvnitř mě, svíjelo se to okolo mé duše jako chladný had.