Střípky osudu✔

49. kapitola

COLTN a FARTE

Nekonečné lesy, hory, skály a poklidně se z nebe snášející sníh. Byl začátek listopadu, i přesto však teploty v těchto končinách klesaly k nule. Tyto všechny aspekty je doprovázely na jejich cestě. 

Kus jeli autem, to ano, ale později to již nebylo možné. Žádná cesta v těch lesích víc neexistovala a oni tak museli jít pěšky. Coltn si přehrával v hlavě to, co mu řekla Emru, než odešel hledat Teau. Vrylo se mu to do paměti, pronásledovalo ho to jak ve dne, tak i v nočních můrách.

„Poslouchej mě dobře, Coltne. To proroctví se nesmí naplnit, nesmí, rozumíš? Zabraň tomu, jakkoliv budeš moct. A pokud nenajdeš způsob, budeš muset udělat to, co je nutné. Svět musí zůstat nepoškozený. Jestli zanikne, zmizí vše, cos kdy miloval. Nebude již víc šance na to, abyste se shledali v příštím životě. Zab ji, jestli nebude na výběr, jinak už ji nikdy v tomto světě neuvidíš..."

Hrálo mu to v hlavě stále dokola a dokola. Zab ji, zab. Jak by mohl? Nedokázal by to. Věděl, že by byl schopen nechat zničit celý svět jen pro to, aby ona přežila. Už mu nesměla odejít, už víc ne.

„Kam přesně že jdeme?" otázal se Farte a zkoumal s přimhouřenými očima nekonečný les před nimi. Na zemi pokryté jehličím, se již pomalu začínal usazovat sníh. Chladný vítr je zábl pod slabým oblečením a oni museli používat svou magii, aby se zahřáli.

„Kdysi jsem se o Triss zajímal, zjišťoval o ní vše, abych to proti ní mohl využít. Je jediné místo, kam mohla Teau vzít. Její zborcené sídlo," hrubě se uchechtl a pohlédl uštvaně před sebe. „Někde tady bude. Někde v tomhle lese," dodal. Zato Farte na něj vyděšeně vytřeštil oči.

„Ten les se táhne skoro přes šestinu Kanady! Ty ses zbláznil!"

„Ani trochu. Vidíš támhlety skály? A támhlety? Tak ty označují území lesa, kde se může sídlo nacházet," vysvětlil mu a přidal do kroku. V bílém poprašku se za ním tvořily stopy. 

„Stejně to je ohromný! Zabere nám to hrozně času! Proč prostě nepoužijeme vyhledávací kouzlo? Stačilo by jen-"

„Je to chráněný kouzlem. Dokud nebudeme přímo u něho, neobjeví se. Ani vyhledávací kouzlo nepomůže," vyvedl ho rychle z omylu. „A teď pohni. Čekat na tebe nehodlám." 

Blonďák si jen povzdechl a zrychlil. Venku za těmi hory si to představoval jinak. Rozhodně bez věčných nespokojených mručení, když se Coltna na něco zeptal.

„Proč vlastně Triss vzala Teau? O co tady jde? Chce snad zabránit tomu, aby mágové s temným darem už nebyli loveni a zabíjeni Wardovými oddanými?" vypadlo z Farteho. Již dlouho ho to svědilo na jazyku. Dřív se nechtěl ptát, protože už tak byl jeho společník dost podrážděný a napjatý, ale nevydržel to.

Coltn po něm hodil drsným pohledem, a přitom se vyhnul nízké větvi, která ho skoro švihla do obličeje. „Protože jsem jednou udělal pitomost," zamračil se a dál to nerozebíral. Blonďáka to ale začalo zajímat ještě o to víc.

„O co šlo?" vyzvídal.

„Když jsi tak škemral, abys mohl jít, počítal jsem s tím, že jednoduše půjdeš a nebudeš zbytečně otravovat," utrousil nepříjemně.

„Podle mě máme dost času na všelijaké rozhovory. Řekni mi o tom, zajímá mě to," dorážel dál. Sledoval zezadu jeho široká ramena, přičemž se skoro přerazil o vystouplý kořen. Hekl a chytil rovnováhu.

Jenomže Coltn byl podrážděný, vynervovaný, zcela mimo kontrolu. Popadala ho úzkost a náhle i vztek. Zlobil se na celý svět, že ho trestal za jeho hříchy, když mu ji znovu sebral. A tak neváhal, když Farte sekundu nedával pozor, vrazil do něj a přirazil ho zuřivě ke hrubé kůře stromu. Cenil zuby a temnota se okolo něj svíjela jako pochmurný příliv zuřivosti.