Střípky osudu✔

22. Kapitola

Pokusy o usnutí byly snad více tragické, než potopení Titaniku, jelikož ať jsem se snažila sebevíc, pořád jsem si přehrávala to samé dokola. Smrt, vražda a utrpení. Mohla jsem být taková? Dokázala bych zabít i teď? Nedokázala jsem se vžít do Sien. Byla krutá, nemilosrdná, mocná. Ale zato milovala. Jeho - toho kluka, který právě ležel v mém pokoji a v poklidu oddechoval.

Jenže to byla jedna z dalších věcí, které jsem si nedokázala vysvětlit. On. Mohla jsem si racionálně a logicky nalhávat, že je to jen někdo nový v mém životě, ale nebylo tomu tak. Nebo jsem to tak alespoň necítila. Bylo to, jako kdybych ho znala roky.

Líbila se mi jeho nestydatost, drzost a všechny jeho ostatní vlastnosti, ale i přesto mě to děsilo; to jakým způsobem se mi vždy změnil rytmus srdce; to jak jsem se cítila v jeho blízkosti v bezpečí a přesto zranitelná. Byla pravda to, co říkala ta žena v mých vzpomínkách? Byl mým osudem? Protože jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Nic z toho, co se právě teď dělo. On byl ten, kdo mi dodával klid, abych se z toho kompletně nepomátla. Dodával mi dojmu, že je to všechno normální, i když ani zdaleka nebylo. Nebyl to svět, do kterého bych se narodila. Ne. A já popravdě už ani netušila, jaké to je, žít normálním životem.

Mírně jsem sebou cukla, když se ozvalo zamumlání. První myšlenky byly o tom, že se někdo schovává pod postelí, aby mě mohl zabít. Ale ty další už byly o něco smysluplnější.
Byl snad vzhůru?
Nic.
Když se několik minut již nic neozývalo, znovu jsem zavřela oči a snažila se usnout. Marně. Po chvilce začal mumlat znovu. Stroze dýchal.

Přetočila jsem se na bok a přisunula se na konec postele, abych na něj v té tmě mohla alespoň trochu vidět. Znovu zamumlal a cukl sebou. Měl stažené obočí k sobě, až se mu mezi nimi tvořily vrásky. To jediné jsem dokázala jakž takž rozpoznat. Trvalo jen pár sekund, než skoro vykřikl a začal mumlat pouhé: „Ne... Ne Sien, prosím..." Mé srdce se při tom nepříjemně sevřelo.

Sklouzla jsem z mé postele na jeho matraci a sedla si vedle něj. Stále prudce nepravidelně dýchal. Noční můra? „Sien..." zamumlal znovu zcela zoufale.

„Coltne," zašeptala jsem potichu a dlaní se lehce dotkla jeho tváře. Pokožku měl horkou jako pekelný žár. Měla jsem tu tendenci něco udělat, doufajíc, že ho toho snu zprostím.

Byl zpocený, jak se nejspíše v té nehezké falešné realitě topil už nějakou tu chvíli. Odhrnula jsem mu zpocené vlasy z čela a možná se ho bála i probudit.

Zalapala jsem po dechu, když se to objevilo poprvé. Brnění magie na mé pokožce mě nejdříve polekalo, ale lehce jsem se uklidnila, když jsem si uvědomila, že to byla jeho magie a ne má. V pokoji se náhle zdála být ještě větší tma než předtím. Obklopovalo nás cosi temného, vycházejícího přímo z něho.

Trhla jsem sebou. Náhle otevřel oči a prudce se nadzvedl. Temnota opadla. Němě na mě hleděl v čiré hrůze. „Umřelas," pronesl skoro až nevěřícně téměř klepajícím se hlasem. Svou rukou chytil tu mou a stiskl ji. Třeštil své božské oči, nyní plné strachu. Na čele se mu tvořil pot. Třásl se.

„Jsem v pohodě, vidíš?" snažila jsem se o utěšující hlas. Pousmála jsem se, doufajíc, že to uvidí. Na pár sekund stiskl svá víčka pevně k sobě a ztěžka si vydechl.

„Promiň, že jsem tě vzbudil," řekl zcela omluvně, znovu ztěžka vydechl a otevřel pozvolna oči. Holá hruď se mu ale stále prudce zvedala, ačkoliv měl dech o něco klidnější.

„Stejně jsem nespala," usmála jsem se a mou dlaň z jeho tváře odendala pryč. Vypadal stále dost zmateně a skoro až nejistě. Jako by se bál usnout, aby to znovu neviděl. „Mám zůstat?" zeptala jsem se potichu a pohlédla mu přitom do očí. V té tmě byly temné, ale i přesto snad jemně zářily.