Střípky osudu✔

46. kapitola

Řev, křik, pláč a mé srdce pukalo. Nejspíše matka toho dítěte k němu ihned přispěchala, když ho nesli v náručí vedle mě. A já se styděla, proklínala se a nenáviděla. Nezasloužila jsme si pomoc, kterou mi Coltn poskytoval. Nyní ne. Já neměla právo ani dýchat, natož na ten strach, zrcadlící se mu v očích. Staral se víc o mě, než o to dítě. Zajímal se, zda mi něco není, zatímco další muž bral chlapce do náručí a rychle s ním pospíchal zpět do vesnice.

Ublížila jsem nevinnému dítěti. Jak hluboko jsem mohla ještě klesnout? Do jakých temnot jsem se propadla tentokrát? Svíralo se mi srdce i hrdlo. V žilách mi stále živě tepala má svíjející se moc.

Mágové si šeptali, koukali na nás, sbíhali se z celé vesnice. Vítr kvílel. Začínala krutá zima, ale i přesto měli ostatní jen tenké oblečení. Nebylo jim chladno. Ženy na mě v šatech vytřeštěně hleděly. Poznala jsem emoci, která se jim zrcadlila v obličejích. Děs. Děsily se mě.

„Pusť," poprosila jsem tiše.

„Upadneš," konstatoval. Jenže já se potřebovala jít omluvit. Starat se, snažit se to nějak napravit. 

„Pusť, Coltne, prosím." Ačkoliv nerad, vyhověl mi. Opatrně mě spustil na zem a pro jistotu mě ještě podpíral. Byla jsem slabá, to ano. Cítila jsem to v nohou, v celém těle. Nevím proč, nebo co to zavinilo, ale mágové se náhle jevili ještě více vystrašeně. Jak se mě mohli bát, když byli tak silné bytosti?

Vykročila jsem vpřed. Potřebovala jsem se dostat za tím chlapcem, vidět co s ním udělají. Mágové mi uhýbali spěšně z cesty. Dveře od srubu Emru byly otevřené a já tak vstoupila.

Dítě leželo na stole. Emru nad ním stála, ruce měla natažené nad jeho srdcem a něco mumlala. Viděla jsem světelnou mlhu, snášející se na bezvládné bledé tělíčko. Začala se mu brzy na to vracet barva do obličeje a nakonec? Rychle otevřel oči a rozbrečel se. Když mě spatřil, jeho křik zatřásl mou duší.

Emru střelila své smaragdové oči směrem ke mně. Pohledem vyzvala ženu opodál, ať si utěší své dítě a vezme ho pryč. Následně přešla rychle ke dveřím, kde jsem stála já. Chytla mě pevně za paži a dotáhla po schodech až do prvního patra.

„Tohle bylo přes hranici, Teo!" zavrčela co nejklidněji dokázala. „Málem jsi zabila dítě! To je to nejsvětější, co tady máme!! Budou se ptát, budou mít otázky. Proč ta, která je má zachránit, málem zabila nejmladšího z nás? Ten rituál podstoupíte. Zapříčinila sis sama, že již na výběr nemáš vůbec," zavrčela. „Rituál připravím na dnešní večer. Buď s Coltnem, protože je to možná poslední den, kdy ho uvidíš."

A poté odešla, nejspíše řešit problémy, které jsem způsobila. Svezla jsem se po stěně na zem a vložila si obličej do dlaní. Rozvzlykala jsem se.

Přežil, byl naživu, nezabila jsem ho, i když skoro ano. Tohle bylo prokletí, toto bylo zlo! Sien měla pravdu. Tohle bylo mé osobní peklo na zemi. Co všechno mě ještě čekalo? Co bylo mým pravým osudem?

Jediná dobrá věc byl on a o něj jsem mohla dnes večer přijít. Připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě, když mě tato novina zraňovala více než mé svědomí ohledně toho, co jsem udělala před chvílí. Byla jsem odsouzena k utrpení, jelikož někdo vždy být musí. A pro tentokrát jsem to byla já. Jak já Sien nenáviděla. Jak já nenáviděla samu sebe.

*

„Na co myslíš, kopretinko?" zeptal se, když jsem mu ležela v náručí, kreslící mu prsty pomyslné čáry na paži. Byla jsem mimo realitu, svírána strachem. Mělo to nastat už za pár hodin a já neměla tu sílu cokoliv říct. Já byla zodpovědná za to, co ho mělo potkat. Všechno to byla jen a jen má vina.