Střípky osudu✔

17. kapitola

Rok 1726, Kanada

Vál letní, večerní vánek. Stromy poblíž malebného domečku ševelily a házely na louku podlouhlé stíny, táhnoucí se až do jejího středu. Slunce pomalu zapadalo, čímž barvilo koruny stromů do oranžovo rudé barvy a já to milovala. Stejně tak, jako jeho hřejivou náruč.

„Za stmívání vyrazíme," pronesl a něžně mě políbil do vlasů. Leželi jsme ve vysoké trávě a nechávali se hladit jejími konci. Sem tam nad námi proletěl brouček nebo některý z ptáků sídlících v lese.

„Nejraději bych zde zůstala." Povzdechla jsem si a nechala ho kreslit prsty kroužky na mé ruce.

„Nemusíme odjet, pokud nechceš." Políbil mě ze strany něžně na krk.

„Hledali jsme ho dlouho, Coltne." Zasmála jsem se, jak stále nepřestával s prozkoumáváním kůže mého krku. „Nenechám si ujít ani jednu možnost na pomstu. Je jedním z viníků. Je na seznamu," dodala jsem v celku rozptýleně.

„Co si místo toho udělat jednu noc jen pro sebe? Hm?" zašeptal mi do vlasů.

„Coltne!" vyjekla jsem, poté co mě náhle přetočil na záda a dost nedžentlmensky přimáčkl k zemi.

„Jen my dva. Co na to říkáš? Zabíjení může počkat," zabrblal a přitiskl své rty na ty mé.

„Vyrazíme za stmívání," pronesla jsem rozhodně. „Jak si sám říkal," provokativně jsem dodala, položila mu ruku na hruď a probodla ho pohledem. Nadzvedl obočí; náhle pochopil. Zatvářil se dost ublíženě, když ho náhle jedno prosté kouzlo vymrštilo do vzduchu a odhodilo vzad. „Půjdu se převléct," konstatovala jsem a pousmála se na vstávajícího Coltna. Jeho košile byla porozepnutá tak, jak ji měl ve zvyku nosit v horké letní dny. Jeho vlasy trčely rozcuchané do všech stran, kvůli nedobrovolnému letu. Stále jsem se ještě usmívala, když jsem se navlékala do cestovního oblečení.

Vše probíhalo tak, jak jsme si naplánovali. Při soumraku jsme osedlali koně, připravili výbavu na cestu a co nejrychleji vyrazili. Cesta neměla trvat více než tři hodiny, pokud se bude dodržovat stejné tempo.

Koně letěli jak nejrychleji mohli, poté se zvolnili a následně znovu zrychlili. Pláště za námi vlály a pobízely tak zvířata k většímu výkonu. Vše bylo perfektně naplánované. V jaký čas kde bude, jak muže najít, i jak ho vylákat do většího soukromí, kde by nenastaly další komplikace s názvem nezvaní pozorovatelé.
Vše se jevilo velmi pozitivně, až nevídaně poklidně.

Do hostince jsme dorazili přesně včas. Uvázali jsme koně před velkou dřevěnou budovou a sedla nikterak nepovolovali, abychom mohli ihned nasednout a ujet pryč.

Když jsme vešli dovnitř, ovanul nás závan alkoholu, smaženého jídla a kouř z otevřeného krbu, nad kterým se opékalo sele. Hrála hlasitá hudba a jak se zdálo, zavítal do hostince i potulný zpěvák, který zrovna bavil obecenstvo jednou ze svých dalších sprostých písní. Všichni se velmi bavili, lili do sebe jeden korbel piva za druhým a do rytmu písně bušili pěstmi do stolu.

Znechuceně jsem se otočila na Coltna, který pohledem prohledával zakouřenou místnost. Nikoho ani nenapadlo otevřít okna, aby se vyvětralo, ale to v tu chvíli nehrálo žádnou roli. Potřebovali jsme ho najít; muže, který pomáhal k vyvraždění našich rodin.

Kápě jsme si nechali na hlavě a usedli k jednomu z volných stolů, které se ještě v hostinci nacházeli. „Vidím ho," zašeptala jsem, poté, co můj zrak padl na muže v rohu místnosti. Před sebou měl rozprostřeno několik papírů a pergamenů a bez jakéhokoliv zaujetí je četl. Jeho jizva přes obličej byla přímo do světa volající, že ten chlap ani v nejmenším nezapadá k těm ostatním ubožákům v oné místnosti.