We are in LOVE

Ranní kompenzace (15+)

Zdarte! Dlouho jsme se tu nepotkali! Nu což, to je jedno, byla jsem zahacená kapitolovkami, teď jsem jen vystreslá ze školy.

Předem se omlouvám za chyby, protože... Kdo prostě chyby nedělá, že? A jsem líná to kontrolovat.

Věnuji to všem věrným perverzákům, takže hodně zábavy!

Jen možná malé varování - 15+!!!

Vaše Eiffelovka! ;*

Unaveně jsem vydechl a promnul si oči. To už bylo za ten den snad po sté! Mobil drnčel o sto šest, a to nebylo ani osm hodin večer! Ale co se dá dělat. Práce, ne práce, rodina bude prudit až do smrti, pokud mě nevykáže, což se nikdy nestane. Možná ani kdybych spáchal vraždu. Rodiče se sourozenci by překousli všechno. Doslova. Ani bych se nedivil, kdybych zemřel dřív než praděda s prababičkou, kteří už si na světě radostně oxidovali dlouhých sto osm let, k tomu osmdesát let spolu.

Aby bylo jasno, byl pátek. Poslední pracovní den a hurá na víkend domů! I když já dělal přesčasy, protože jsem hodlal příští týden proflákat. Ono by nevadilo, kdybych pracoval těch pěkných dvanáct hodin, ono spíš vadilo, že rodiče měli v neděli třicáté výročí své svatby, takže pořád volali a ujišťovali se, jestli žiju a jestli jsem dost fit na to, abych přijel i se svým partnerem, což nepěkně kazilo mé plány na víkend, které se skládaly z toho, že bych se válel v posteli, Sora vykopal do háje, protože byl moc energický. Jo, to byl plán. Chudák Sora by pak byl zavřený u sousedů a vyjídal jim ledničku z naštvání, že jsem ho vykopal z bytu. Co už! Byl to můj byt, tak by si neměl stěžovat!

„Cade? Ty nejdeš domů?"

Vzhlédl jsem od papírů k sekretářce, která tu vždy zůstávala jako poslední.

Překvapeně jsem se podíval na hodinky. Půl deváté?! Jak? Kdy?!

Ve spěchu jsem shrábl papíry do tašky, asi si to nechám na sobotu.

„Trochu jsem se zamyslel," vymluvil jsem se a s rozloučením vystřelil z budovy, abych ji zbytečně nezdržoval.

Ve městě už panovala tma. Co jiného také čekat od deštivého začátku jara? Mizerné počasí přispívalo mizerné náladě. I když stále lepší, než kdyby bylo slunečno. To bych asi umřel, protože když je slunečno, Sorovu výbornou náladu jsem cítil i přes polovinu města! Ani nechápu, jak jsem se mohl zamilovat do takového hyperaktivního děcka. Dobrá, děcko to nebylo, byl dokonce starší jak já, ale prostě... Ha! Profackovat, dát hadr do pusy a zavřít do sklepa málo! On by nezmlkl ani kdyby se topil!

Nastartoval jsem auto a chvíli ho jen nahříval, aby se mi tolik neklepaly ruce.

Noční město nevypadalo nejhůř. Před pár lety bych noční město bral za romantickou podívanou, když jsme se Sorem procházeli uličkami, ale čas je čas. Teď bych se spíš zdejchl někam do tepla, kde by na mě jeho nenechavé packy nedosáhly.

Jo, jasně, proto jedu tam, kde si vyhlašuje své teritorium, pitomec jeden.

O tom pronájmu jsem trochu lhal, polovinu platil on, ale stejně... Nic.

Když jsem konečně zaparkoval, vylezl a rozešel se k bytovce, můj mozek už vypnul. Doslova. Byl jsem rád, že jsem se vůbec klíčky dostal do zámku, vylezl schody, protože výtah nefungoval, a dostal se do svého bytu.

Tedy, našeho bytu.

A moje naivní představy, že třeba už spí nebo tak něco, se rázem vypařily. Nespal. Svítilo se. A z kuchyně se ozývalo hluboké pobrukování.