We are in LOVE

Milostná odtažitost

„Naganori! Naganooori! Oiii! Slyšíš mě? Naganori!!! Kazushi!"

Ha! Konečně!

„Co chceš Mitsunari?"

Nevinně jsem na něj zamrkal a lokty se opřel o desku jeho lavice. „Máš dneska odpoledne čas?"

Kazushi nechápavě pozvedl obočí, ač se v jeho očích na chvíli ukázalo znechucení z toho, že jsem se dotýkal jeho lavice. No co, pro něj jsem prostě chodící nádoba na radioaktivní odpad. Ale copak já za to můžu? Ne. Nebo vlastně jo.

Kazushi a já jsme na na nižší střední prostě byli skvělá dvojka. Nejlepší kamarádi, co bydleli vedle sebe, co spolu sedávali v lavici, chodili spolu ze školy... Eh, asi mám málo informací o přátelství, ale prostě to tak bylo. Hm, a jak se z nás stali „úhlavní nepřátelé"? Jednoduše. V prvním roce na vyšší střední jsem mu dal do držky a řekl, že je blbec. Tedy, v horším slova smyslu. Proč? No, dalo by se říct, že jsem ho přistihl, jak se líbá s nějakým týpkem v knihovně. Jakože, ne že by mi vadilo, že je gay, ale prostě... Cítil jsem se ukřivděně. Protože to byl můj nejlepší kamarád, kterému jsem vesměs říkal všechno, nebylo ani jedno velké tajemství, které bych před ním měl. Možná až to, že byl mou první platonickou láskou, ale to jsem bral spíše jako jakousi samozřejmost, když jsem s ním prakticky vyrůstal a byl jediným člověkem, který se se mnou kamarádil. Ač asi ne úplně dobrovolně. Protože jsem prostě blbec, že ano.

No, tak jsem si tedy na něj počkal, až vyjde z knihovny a jednoduše mu dal do ksichtu pěstí. Nebyl jsem zrovna největší, ani nejsilnější, ale i tak, obličej je citlivé místo, i když se vsadím, že mě to bolelo více než jeho.

No, a taky jsem mu řekl, že je zrádcem, vším-možným-co-raději-nebudu-opakovat, no, a pak jsem odešel. Prvních pár týdnů jsme se sobě navzájem vyhýbali, pak to přešlo v ignoraci, i když pocit nedokončených věcí tu přetrvával. Alespoň u mě.

A proč jsem se ho rozhodl dneska otravovat? Jednoduchá odpověď. Byl jsem prostě hloupý. Tedy, ne hloupý. Prostě jsem nechápal výklady našeho matikáře a Kazushi byl v matice dobrý. Ne nejlepší, ale rozhodně dost na to, aby mi mohl pomoci. Nikdy jsem se s lidmi moc nebavil, a tak byl Kazushi první, a i poslední volbou. I za cenu toho, že po celých dvou letech, to bude trapné a asi mě odmítne.

„Proč tě to zajímá?" zeptal se místo odpovědi. Jeho oči byly chladné. Možná až tak moc, že se mi chtělo brečet.

Bradu jsem si opřel o zápěstí a chvíli na něj zíral. Za ty dva roky se tolik změnil. Dříve byl celkem... Uhlazený? Ano, to je to slovo. Teď se konečně přestal štvát s tím, že má vlnité vlasy a nechal to být, takže mu ve vlnkách rámovaly obličej. A taky si nechal napíchnout náušnici. Na ucho, nebyl takový blbec jako já, protože já byl prostě blbec, takže jsem si asi měsíc po rozloučení s Kazushim nechal udělat piercing na jazyku. Chápete to? Ale připadalo mi to sexy. A tak jsem si ho nechal. Zpočátku to bylo nepraktické a nepříjemné, ale po čase se to stalo mou součástí, takže... Ale tušilo o tom jen pár lidí. Jako třeba rodiče a sestra. Jazyk jsem na všechny nevyplazoval, ne?

Pokrčil jsem rameny. „Chtěl jsem požádat o doučování. Klidně i zaplatím, abych ti uhradil čas, který se mnou strávíš."

Jeho výraz se neměnil. Ale oči odvrátil.

„Jaký předmět?"

„Matika."

„Kdy?"

„Kdy chceš. Klidně i dneska." Ale ne, že by ses do toho zrovna hrnul s radostí.

Bolelo to. Ale asi jsem byl opravdu masochista, který si dobrovolně vybíral být blízko osoby, kterou miluje, aniž by jí mohl něco říct.

„U koho?"