We are in LOVE

Dramatičtí (15+)

Zdravím, lidi. Další jednodílovka. Jéj! Trapná, nemá šťávu - mám mimo náladu, nejsem schopná myslet. Užijte si to. Páčko!

Varování: Nedoporučeno osobám mladším 15ti let.

Byl v hajzlu. Doslovně samozřejmě ne, ale v obrovském průseru rozhodně – a jen tak se z toho nevyvlíkne.

Začalo to před méně než půl hodinou. V krásné obyčejné odpoledne jako vždy dospával ve třídě deficit spánku kvůli probděné noci u sledování seriálů, zatímco se třídní předseda se svými rádci domlouval na věcech pro jeho mozek moc složitých. Předseda měl dobrý hlas. Skvěle se při něm spalo. A spaní ve třídě přeci není nic nezákonného, když už není vyučování a feudálové třídy jej spokojeně ignorují, ne?

Problém nastal až po skončení této schůze, kdy všichni odešli a on už doopravdy usnul. Spokojeně a blaze. Neinformován o tom, že je s ním ve třídě i někdo jiný.

Zdál se mu sen a něco ho nepříjemně šimralo na čele, nose, rtech, krku. Zdál se mu sen o třídním předsedovi. Jen z důvodu, že jej jeho hlas uspal. A předseda byl jeho celkem dobrým kamarádem, ač se popravdě spolu nikdy moc nebavili.

A nevědomky ve spánku vyslovil předsedovo jméno.

A v tu chvíli jej probralo ostré zavrčení.

A tím se dostal až do nynějšího okamžiku, kdy zdrhá jako o život přes školní chodby a schodiště ve snaze se jít zavřít na střešní prostor, kam byl jen jeden vstup. Kdyby utekl ven, byla by tu menší možnost utéct spárům jeho budoucího vraha.

„Cože jsi to řekl?!" jačel za ním hrubý a chraptivý hlas podbarvený značnou dávkou zuřivosti a žárlivosti.

Kurva.

Chytil se zábradlí, aby rychleji své tělo přeorientoval v ostrém úhlu na schodech.

„Zavři hubu, blbe! Tě uslyší!" zvládl ještě křičet zpátky na svého pronásledovatele. Schody vybíhal po třech.

Měl smůlu, že světlovlásek je vybíhal po čtyřech.

„To je mi u prdele!" řval druhý z chlapců.

Do prdele. Už jen kousek. Kousíček mu zbýval k dosažení dveří na střechu.

Ale když už držel kliku, někdo jej pevně čapl za druhou ruku a prudce jeho tělo narazil na dveře, aby neměl možnost, jak se hýbat.

Tak jo, teď je opravdu mrtvý. Ani nestihl sepsat poslední vůli. Pravda, neměl moc věcí, které by někomu měl předávat, ale i tak. Nechtěl tu umřít.

„Ahaha, chytil 's mě," zasmál se trapně. Tahle pozice byla nepříjemná. Být drcen mezi dveřmi a atletem. Ono by ale nebylo těžké vyváznout z jeho sevření. Dupnout mu na nohu, volnou rukou jej udeřit do místa nejlépe nadosah... Ale jo, to citlivé místo si však Gin už chránil z pár předchozích incidentů, kdy se poprali a Kaede se nebál používat trapné únikové cesty, aby vyhrál.

„No to vidím," odfrkl si Gin, ale pak ještě pevněji sevřel paži, kterou ukořistil, až musel Kaede trochu přivřít oči. Měl pocit, že mu s takovou ruka odumře.

„Hele, vyslovit jméno jinýho člověka při spaní není trestný, ne?" snažil se mluvit domlouvavě a smířlivě černovlásek. Už předem věděl, že mu to neprojde.

„Není."

Už, už se nadechoval, že tedy Ginovi odvětí, proč ho teda sakra hodlá umačkat na kaši, ale Gin samozřejmě pokračoval. Naštvaně a nebezpečně tiše.