We are in LOVE

No, you and I. We are we.

"Miluji tě, Naru."

"Já tebe víc, Keiji."

To jsem však ještě nevěděl, co se stane další den.

...

On...on mě podvádí. Právě jsem ho viděl jak to samé, co mi šeptal včera do ucha, říká jedné holce a při tom ji líbá. Ten...ten hajzl. Pořád tam sedím v kavárně s kapucí na hlavě, o stůl dál vedle mě ti dva, a poslouchám je. Vím, že se to dělat nemá, ale...

"A co ty a ten kluk? Pořád si z něho střílíš?" zeptala se posměšně ta holka Narua.

Ten se zasmál. "Jo. Je to sranda, si z něj dělat prdel."

"Souhlasím, ale vadí mi, že ho musíš líbat a říkat mu to, co bys měl říkat pouze mě."

"Tak okey. Zítra to s ním skončím. Jen si s ním ještě pohraju."

Jak jsem se do něj mohl zamilovat?

Zvedl jsem se od stolu a stoup si před ně. Stálo mě opravdu hodně sebeovládání, abych se nerozbrečel.

Odkašlal jsem si a s neutrálním pohledem se na ně zadíval. Ta holka se na mě ušklíbla, ale Naru se zarazil.

"Nemusíš to se mnou zítra skončit, protože já to dnes končím s tebou, hajzle. Divím se jak jsem tě vůbec mohl mít rád. Takže čau. Doufám, že tě už nikdy nepotkám, jelikož za týned bych se stejně odstěhoval už domů."

Než stihl něco říct, tak už jsem byl pryč. Teprve na koleji jsem si dovolil plakat. Žádného spolubydlícího jsem neměl, takže dobrý.

Ten hajzl, kretén, blbec,...A já jsem taky idiot. Proč jsem byl tak hloupý?

...

Už uběhli čtyři roky a já dnes slavím devatenácté narozeniny. Jdu se svojí nejlepší kamarádkou z cukrárny. Nesu ji na zádech, jelikož jsem prohrál sázku a musím ji nosit. Smůla, co? Nejsem dvakrát velký či silný, ale ona je trpaslík a lehká i na mě.

"Pohni sluho." poručila Stella.

"Jsi otravná." zabručel jsem.

"Pff. Já a otravná? To určitě."

Povzdychl jsem si a zrychlil. I přes tady tu otravnou věc, byl úžasný den. Tedy alespoň byl dokud jsme nedošli k přechodu a nenacpalo se na nás dalších sto lidí a já uviděl Jeho. Byl stále stajně krásný jako tehdy. Oči měl sklopené k náramku na ruce, se kterým si hrál. Byl to...ten náramek, který jsem mu jednou dal. On ho nevyhodil?

Nasucho jsem polkl. I když mi udělal takovou špatnou věc, tak na něj pořád myslím a nedokážu navázat nový vztah. Jakoby byl on jediný koho budu milovat. Ne, teď na to nemysli! okřikl jsem se v duchu.

Dělal jsem, že ho nevidím a doufal, že si mě nevšimne. Vyšlo by mi to nebýt nějakého člověka, který do mě narazil a já i se Stellou jsem nespadl na Narua.

Lidé okolo nás už vyrazili přes přechod, takže už jich tam moc nebylo. Rychle jsem se zvedl a Stella také.

"M-moc se vám omlouváme." vykoktal jsem a podal mu na pomoc ruku. Jsem pořád stejný, chjo.

Přijal ji aniž by se na mě podíval. Projelo mnou jemné mravenčení.

"To nev...Keiji?" vydechl překvapeně. Zpanikařil jsem.

"Ještě j-jednou se omlouváme. Vícekrát s-se to u-už nestane." vyhrkl jsem. Chytil jsem Stellu za ruku a ztratil se, co nejrychleji mezi lidmi. Stella se chtěla zeptat, co se stalo, ale já jen zavrtěl hlavou a utíkal dál. Po chvilce jsem se zastavil a pustil její ruku. Už jsme šli normálně. Nemyslel jsem si, že by šel za námi, takže jsme se rozloučili a já se vydal domů.