We are in LOVE

We are in the Love.

Poslední oficiální díl! Ještě budu kolem nějakých období vydávat bonusové příběhy, pro ty kteří by něco takového chtěli.

Užijte si čtení. Budu ráda za každý komentář i vote.Vaše Eiffelovka.

Milý Kaneki,

je mi líto, že musím odjet, ale jinak to nejde. Mrzí mě to, vážně. Nechci tě opustit, ale okolnosti si to vyžadují.
Miluji tě.
S láskou Chikaso.

Slané kapky mi stékali po tvářích a dopadali na kus papíru, jenž jsem našel hozený v poštovní schránce. Proč mi to alespoň neřekl do očí a musel zdrhnout beze slova pryč?
Naštvaně jsem papír roztrhal a naplno se schoulený rozvzlykal v posteli.
Pitomý Chikaso Otoyama! Pitomá láska! Pitomý svět!

...

Kráčel jsem ulicí a za ruku držel malou dívenku, kterou jsem vychovával. Vypadala přesně jako já a jmenovala se Kane. Sice to nebyla přímo moje dcera, ale já ji za ni považoval a ona mě také za tátu, jelikož jí rodiče zemřeli před dvěma lety, když jí byli pouhé tři roky. Kane byla dcerou mé zesnulé sestry a jejího manžela, mého spolužáka. Je to docela ironické, když vždy říkávala, že starší umírají dříve, ale ona umřela dřív jak já a to jsem byl o rok starší jak ona. Když umřela a mě byla svěřena do péče Kane, tak jí mělo být v ten rok dvacet čtyři, takže každý, kdo umí počítat, došel k závěru, že je mi dvacet sedm. Většina lidí by mě ale tipla na nějakého středoškoláka a ne na téměř otce s vysokoškolským vzděláním a místoprezidenta jedné prestižní firmy, jelikož mám mladistvou tvář a nevelký vzrůst. Vážně vypadám jako středoškolák, který nastoupil do prváku, až na to, že nemám žádné akné a typické puberťácké znaky.
"Tatí!" zapištěla černovlasá holčička vedle mě.
Sklopil jsem k ní pohled svých hnědých očí s měděným nádechem. "Copak je, broučku?!"
Stáhla svůj roztomilý obličejík do nazlobené grimasy. "Ty mě vůbec neposoucháš, tati."
"Ale samozřejmě, že poslouchám. Právě jsi mluvila o nové holčičce ve školce, která se přistěhovala až z USA, ale má japonský původ." shrnul jsem její půlhodinové žvatlání do jedné věty.
Její obličej se rázem rozjasnil a usmála se na mě tak oslnivě až jsem musel nad tou září přivřít oči. Jen málo lidí se umí usmívat jako slunce v poledne a Kane patří zrovna mezi ně. Má vřelý radostný úsměv bezstarostného dítěte. Hodně rodičů jejích kamarádek, které potkávám říká, že je po mě, jelikož jsem prý jako chodící sluníčko. Mají pravdu, jsem jako chodící sluníčko se zlomeným srdcem. Už je to sice jedenáct let od doby, co Chikaso zmizel, ale stejně na něj nedokážu přestat myslet. Pořád si vybavuji jeho modré oči, které mi ze začátku přišli tak chladné, avšak potom jsem poznal jejich laskavost a starostlivost. Pořád si pamatuji na jeho delší hedvábné hnědé vlasy, které mě lechtali pokaždé, když se ke mně sklonil, aby mi ukradl polibek. Nebo si také pamatuji jeho měkké rty a štíhlé prsy, které mě vždy donutili sténat a vzdychat jeho jméno, jakoby on byl mým jediným. Jenomže potom mi zanechal ten krátký dopis, který zničil mé tehdejší já, ale už jsem se přes to přenesl.
"Ahoj, Hachi-chan!" vykřikla Kane, když jsme došli před budovu mateřské školy, a rozběhla se směrem k dívence s hnědými vlasy, jež se usmála a zamávala jí. "Ahoj, Kane!"
Objali se a s rozloučením zmizeli v budově, já se otočil o sto osmdesát stupňů a rozešel se směrem k budově, kde jsem pracoval.

"Táto? Můžeme jít dneska k Hachi-chan? Její máma mi to odvolila. Prosím!" žadonila Kane hned jak za námi zaklapli dveře malého bytu. Hachira byla ta nová holka, se kterou se Kane samozřejmě hned seznámila, jelikož ona je hrozný extrovert.
"Za půl hodinky, ano? Taťka si potřebuje dát denní přísun energie." oznámil jsem. "Zatím si běž uklidit ten brajgl v pokojíku."
"Jasně." zasalutovala a zazubila se na mě, což vypadalo komicky, když vezmete v potaz, že jí chyběli oba přední vrchní zuby.
Odhopsala do svého pokojíku a já dal vařit vodu na kafe. Byl jsem hrozně unavený, jelikož mě šéf honil o dost víc než normálně, protože jsme chystali firemní večírek, na který stejně kvůli Kane nepůjdu. Můj šéf je zase bratrem manžela mé sestry. Kde všude ještě budu mít známe po sestře? Pravděpodobně všude, neboť její manžel měl devět sourozenců.
Varná konvice cvakla a já si zalil své klasické silné kafe, jinak bych nemohl po zbytek dne fungovat. Vytáhl jsem si malé balení sušenek, které už beztak bylo půl roku projíté, ale co už. Posadil jsem se ke stolu a tupě zíral do zdi. Většinou si čtu u kávy noviny, avšak dnes jsem měl čtení a psaní habaděj, nepotřebuji si až tolik kazit oči.
Když jsem dopil, tak jsem vyhodil obal sušenek, které už byli podivně změklé, vypláchl hrnek a umyl ho, neboť nemáme myčku. Poté jsem si zalezl do koupelny a pokusil se upravit svůj vzhled. Rozčepýřené vlasy se mi ještě podařilo učesat, ale ty unavené oči s kruhy pod nimi se mi nepodařilo skrýt. Jen jsem nad tím pokrčil rameny a vyšel z koupelny, abych zkontroloval, zda už je Kane připravená. Na to, že jsem ji vychovával polovinu jejího života, tak je poslušná a není drzá jako spousta jejích vrstevnic.
Z jejího pokoje se ozvala rána a já do něj vlítl jak torpédo s předtuchou, že se stalo něco hrozného. A taky jsem měl pravdu. Kane vystrašeně zírala na velkého pavouka, který lezl po zdi a u jejích nohou se válela její tlustá obrázková encyklopedie. Kane je hrozně upištěná, ale jakmile ji někdo vystraší, tak dostane šok a není schopná žádného zvuku. Stejně jako teď, bojí se totiž pavouků.
Sundal jsem si rychle jednu botu s kožíškem uvnitř, kterou jsem nosil na zahřátí nohou, jelikož jsem chudokrevný, takže mám věčně zmrzlé prsty, a zamáčkl s ní toho velkého chlupatého pavouka. Na bílé stěně zůstal tmavý flek a jedna noha, zbytek byl na pantofli. Vytáhl jsem svůj plátěný kapesník a setřel s ním zbytek a hodil ho do koše se špinavým prádlem v koupelně, až poté se vrátil ke Kane.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Ona se mi omotala rukama kolem pasu a zabořila mi nos do břicha. Na to, že jí bylo teprve pět, tak byla stejně velká jako já v deseti. No jo, jsem hold prcek.
"Díky, tati." zakňourala mi plačtivě do bílé košile. "Jsi ten nejstatečnější táta pod sluncem."
S úsměvem jsem ji pohladil po tmavých vláscích a nadzvedl jí jemně hlavu, abych jí viděl do jejích měděních kukadel, které zdědila po své matce. "A já jsem rád, že jsi moje dcerka, Kane. Jsem rád, že mě někdo, tak pěkný jako ty považuje za svého prince." zakřenil jsem se na ni. Ona zrudla a hlasitě vypískla. "Tati!" Znovu schovala svůj obličej v bílé látce a já si ji vyhoupl do náruče. "Už půjdeme, dobře princezno? Táta už je zase plně v provozu." cvrnkl jsem ji ukazováčkem do nosu. Zachichotala se a přikývla.
"Budeš mi muset říct cestu, jinak tam totiž netrefím." oznámil jsem jí a ona znovu souhlasně přikývla.