We are in LOVE

Forever his 2/2

Obléknu si funkční světle růžové tričko a k tomu hnědé tepláky. Do batohu si strčím pití, mobil, peněženku, náhradní oblečení a opotřebované špičky.
Ofinu, která mi sahá do poloviny obličeje si sepnu sponkou a můžu vyrazit. Tedy nejdřív musím vyzvednout Kaie.
Vyjdu ven z bytu a mile mě překvapí, že se Kai vážně probudil a už na mě čeká.
Zářivě se na něj usměji. "Ahoj."
Zaměří na mě svůj pohled, sjede mě jím a potom trochu nesvůj odvrátí pohled. "Čau."
Dojdu k němu na dálku jednoho metru. "Co se děje?"
"Nic." řekne úsečně a rozejde se směrem k výtahu, ale já ho zastavím.
"Kdepak pane. Půjde se hezky po schodech."
Už bez ostýchání se na mě podívá. "Proč?"
Šibalsky se zakřením. "Potřebuješ trochu pohybu, a seběhnout schody bez úhony je docela těžké."
Pobaveně protočí oči a přikývne.
"Tak schválně, kdo bude první!" vykřiknu dětinsky a už běžím dolů.
"Hej! To je nefér! Máš náskok!" zakřičí za mnou Kai, který se teprve rozběhl.
"Mám kratší nohy! Mám právo na náskok!" opáčím a zrychlím. Na to, že on vypadá jako atletista, tak asi schody moc často nesbíhal a zrovna v tom mám výhodu. Na tak nízké chody má moc dlouhé nohy, takže by měl mít spíš náskok on, ale jemu to pravděpodobně dojde až pozdě. Kdybych nevěděl, že je učitel, tak bych to do něj ani netipl.
Když už dobíhám k poslednímu schodišti, tak se rychle kouknu, jestli mě uvidí. Naštěstí ne, takže poslední úsek sjedu po zábradlí a znuděně se opřu o zeď vedle poštovních schránek a snažil se uklidnit dech, tak aby to vypadalo, že tady čekám už dlouho.
Ani ne sedm sekund po tom, co jsem doběhl, se objeví Kai a vydýchává se.
"Copak, starouši? Nemůžeš?" zakřením se.
Zvedne ke mně pohled. "Moc si nedovoluj na staršího, prcku. Ale máš pravdu, nikdy jsem schody nesbíhal, jelikož vždy vše dělám s předstihem." vyhrkne udýchaně a narovná se.
S úsměvem se na něj podívám. "Tak to já jsem úplný opak, většinou." Vážně bychom se k sobě hodili. Alespoň by mě dokopával k tomu, abych všude chodil včas.
Usměje se na mě a bok po boku se rozejdeme směrem do centra města, kde je sportovní budova, kde je i taneční místnost.
"Baví tě učit?" zeptám se Kaie zvídavě.
"Jo, baví. Baví mě předávat vědomosti ostatním a sledovat jaké dělají ty děcka pokroky." zamyslí se až se mu z hlavy kouří. No teda mě se také z hlavy kouří, jelikož je nesnesitelné vedro, a to mám ještě cvičit.
"A baví tebe učit a dělat chůvu?" usměje se. Má nádherný úsměv, který sice není symetrický a jsem mu vidět trochu křivý levý špičák, ale přesto se mé srdce o něco rychleji rozbuší.
"Em...J-Jo baví." vykoktám trochu zaraženě, avšak rychle se vzpamatuji. "Kane je hrozně hodná holčička a chce se stát krasobruslařkou jako byla moje máma, takže ji v zimě učím a také je to velmi inteligentní dítě. Občas se divím, že jí je teprve pět. A ty děti které učím, tak jsou taky zlatý. Pokaždé v tom týdnu kdy mám narozeniny mi nosí kytky a Bella mi dokonce řekla, že mě miluje." zachichotám se tiše. "Malý Ben tam vždy chodí se svou sestrou, aby ji donutil trochu hýbat, protože prý doma pořád jen čte a..." nedokončím větu, jelikož mě zarazí výraz na Kaiově tváři. Tváří se úplně stejně jako když jsem poprvé mluvil o dětech. Zíral na mou tvář jakoby se ji snažil hltat očima a nervózně se kousal do spodního rtu.
"Uhm...Kai? J-Jsi v poho?" optám se.
Párkrát zamrká a vykoktá. "Jasně."
Jdeme mlčky dokud nedorazíme ke sportovní budově. Vejdeme dovnitř a já ho táhnu do druhého patra, kde je šatna, vedle ní pin-ponk a naproti němu je tančírna, která je určena výhradně na balet, takže po jedné dlouhé straně se táhnou zrcadla a držátko, které se táhne až k žebřinám na vedlejší straně a na druhé je nízké pódium.
Odemknu dveře k druhé šatně a pustím Kaie dovnitř. Položím tašku na lavičku, abych ji mohl lépe rozepnout a vytáhnout z ní špičky. Kai si to tam mezitím prohlíží, i když tam nic moc k vidění není. Tedy kromě zdobených hodin nade dveřmi.
Cvičně si poposkočím jestli mě nebudou gumy škrtit, ale všechno bylo v pořádku. Otočil jsem se na Kaie, který rychle uhnul pohledem. On se na mě díval? Asi jsem nejzajímavějším objektem v téhle místnosti. "Teď se mnou půjdeš nachystat věci. Chci z dětmi posilovat nohy a ruce taky." oznámil jsem. Pouze přikývl, protože asi neměl zrovna co říct. Přešli jsme přes chodbu, a poté co jsem odemkl dveře, jsme vstoupili do tančírny. Kai se ohromeně rozhlížel po obrovské ploše. Já dokráčel k dveřím, které vedli do malé místnosti s tanečními pomůckami.
"Hej, Kaii! Pojď mě pomoct sundat jednu krabici, prosím!" křiknu na něj, protože ta krabice se závažím na nohy a ruce je docela těžká.
Kai ihned přijde a společnými silami sundáme krabici.
"Co to je?" optá se zvědavě.
"To je na posilování, aby měli děcka větší sílu ve švihu, a taky na posilování svalů." odpovím, přičemž ji rozdělám a postupně z ní vyhrabu několik čtvrtkilových a půlkilových závaží. (Osobně musím říct, že cvičit jen s půlkilovými závažími je těžké, takže jsem nepochopila holky, které měli i kilové. Já jim tam na hodině málem chcípla. Jestli náhodou nevíte, co je to závaží, které se používá v gymnastice a možná i v baletu, tak to jsou takové pásky, vycpané něčím, které se připevní na kotníky a zápěstí.)
"Aha." kývne hlavou a zvědavě se porozhlédne po místnosti. Je vážně hodně zvědaví, i když jsem si myslel, že zrovna jeho nebude zajímat skoro nic. "Co všechno na hodinách používáte?"
Na chvíli se zamyslím. "Jenom závaží, cvičky a gymnastické pomůcky, aby měli trochu rozšířenější taneční vzdělání. Učím je vlastně moderní gymnastiku, balet a v zimě je učím bruslit na zpestření. Jestli chceš, tak ti můžu po hodině ukázat vystoupení, které chci s holkama nacvičit na letošní gymnastickou soutěž, protože kluci moderní gymnastiku nedělají. Vlastně ne. Budu jim to ukazovat v hodině." navrhnu.
Kai zbystří a nakloní hlavu na stranu. "Tak jak to, že ty moderní gymnastiku učíš? To znamená, že jsi musel chodit na závody ne?"
Trochu zrudnu a odvrátím pohled. "No...Já jsem tam chodil převlečený za holku. Asi tak do dvanácti, potom už by bylo podezřelé, že mi něco chybí, takže jsem s tím skončil. Sám víš, že jsem i v převleku docela přesvědčiví, a taky kvůli tomu, že mě vychovávala máma a většinu času jsem trávil s opačným pohlavím, tak mám tak trochu zženštilé pohyby." objasnil jsem mu.
Přejel mě zkoumavým pohledem, a poté kladně kývl hlavou. "Jo, všiml jsem si."
Chtěl ještě něco dodat, ale to už se ozvalo několikanásobné klepání na dveře tančírny. Vylezl jsem z malé místnosti, naznačil Kaiovi, aby tam zůstal, a houkl. "Můžete!"
Do tělocvičny vběhlo deset malinkých dětí, kteří se hned shlukly okolo mě a začaly brebentit, co všechno zažily za tu dobu, co jsme se neviděli. Musel jsem je se smíchem přerušit, abych jim mohl představit našeho hosta.
"Klid!" houkl jsem a všichni ztichli. Jsem rád, že ty děti mají ke mě nějakou autoritu, jinak bych asi nezvládl učit. "Chci vám představit svého kamaráda, který je dneska moc smutný, a proto nás přišel navštívit." představil jsem jim Kaie, a pak už hodina mohla začít. Cvičili jsme a já jim ukázal novou sestavu.
Konečně právě končíme a já už zase jdu s Kaiem po boku domů.
"Tančíš vážně úžasně." vydechne ohromeně Kai, jakmile vejdeme do bytovky.
Začervenal jsem se, protože kdo by se přeci nečervenal, když mu někdo jako Kai řekne, že je dobrý. "D-Děkuju." žbleptl jsem stydlivě. Už dlouho mi nikdo neřekl, že umím něco hezky, či dokonce úžasně. "Co ti jde nejlíp?" otázal jsem se, aby řeč nestála a já se o něm mohl dozvědět něco víc.
"Asi zpívat. Kdysi jsem i zpívával sóla ve školním sboru." pochlubil se.
Nadšeně jsem vypískl. "Vážně? Musíš mi zazpívat!" zatahal jsem ho za ruku, aby si pohnul. "Pojď." poručil jsem a rozběhl se k mému bytu, tahajíc ho za zápěstí.
Celý udýchaní jsme se dostali do mého pokoje a já se na něj nedočkavě zadíval.
"Ehm. Mohl bys zpívat se mnou? Je mi nepříjemné, když musím před někým zpívat." odkašlal si celý nesvůj.
"Jasně, ale záleží, co budeme zpívat. Moc toho neumím." pokrčím omluvně rameny.
Na pár sekund se zamyslí, a pak povídá: "Znáš On My Own od Ashes Remain?"
Kladně jsem přikývl na souhlas. Měl jsem rád hlas toho zpěváka, ale jsem zvědavý jak ho chce Kai napodobit.
Zhluboka se nadechl a začal zpívat. Paralizovaně jsem na něj zíral a snažil se pochopit jak je možné, že tak úžasně zpívá.

There's gotta be another way out
I've been stuck in a cage with my doubt
I've tried forever getting out on my own
But every time I do this my way
I get caught in the lies of the enemy
I lay my troubles down
I'm ready for you now.

Nezpíval to chraplákem jako Remain, ale melodickým vláčným hlasem, který zněl jako pohlazení. Upravil si tu písničku tak, aby mu vyhovovala.
Po první sloce, co jsem se snažil pochytit jeho pomalejší melodii, jsem se přidal k refrénu a dalším slokám.

Bring me out
Come and find me in the dark now
Everyday by myself I'm breaking down
I don't wanna fight alone anymore
Bring me out from the prison of my own pride
My God I need a hope I can't deny
In the end I'm realizing
I was never meant to fight on my own.

Every little thing that I've known
Is every thing I need to let go
You're so much bigger than the world I've made
So I surrender my soul
I'm reaching out for your hope
I lay my weapons down
I'm ready for you now.

Bring me out
Come and find me in the dark now
Everyday by myself I'm breaking down
I don't wanna fight alone anymore
Bring me out from the prison of my own pride
My God I need a hope I can't deny
In the end I'm realizing
I was never meant to fight on my own.

I don't wanna be incomplete
I remember what you said to me
I don't have to fight alone.

Bring me out
Come and find me in the dark now
Everyday by myself I'm breaking down
I don't wanna fight alone anymore
Bring me out from the prison of my own pride
My God I need a hope I can't deny
In the end I'm realizing
I was never meant to fight on my own.

Naše hlasy jsou posazené v jiné oktávě, a i přes to spolu zněljí v jakési podivné harmonii a melodii. Aniž bychom si to uvědomovali, přibližujeme se k sobě čím dál blíž a okouzleně si hledíme tomu druhému do očí. Cítím zvláštní vlnky vzrušení pobíhající mezi námi a jeho dech na mé tváři. Chci ho...prolétla mi hlavou myšlenka nezastavitelná jako blesk.

I was never meant to fight on my own...

Poslední slovo si už doslova vydechneme do úst a já mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Tak takové to je, cítit jeho rty na těch svých, pomyslel jsem si mlhavě a zcela se poddal jeho náruživému polibku. V hlavě mi pořád zní poslední rým, který jasně vystihuje naše myšlenky: A nakonec si začínám uvědomovat, že jsem nikdy neměl bojovat sám...
Naše těla do sebe zapadají jako dílky skládačky a on mě svírá čím dál pevněji, jako by se bál, že mu uteču. Hladově mě líbal a jasně naznačoval, že je ten dominantní, i když jsem o tom nikdy nepochyboval.
V tom se však najednou odtáhl. Jemně mi olízl vlákno našich slin, které se táhlo od mých úst k těm jeho, a zadíval se mi do očí.
"Vím, že je divné tě o to žádat hned den poté, co jsem se rozešel s přítelkyní, ale...I když tě osobně znám jenom dva dny, tak se mi zdá, že jsi mi do života přinesl více pestrosti a štěstí, jak Lakia za několik měsíců. Mám pocit, že jsi mi i za tak krátkou dobu bližší, než lidi, které znám celý život, a pokaždé když se na tebe podívám, mívám až hříšné myšlenky. Proto se tě chci zeptat...Staneš se mým přítelem, Tatemasu Chikaro?" zachroptí a s neznámou něžností a vášní se mi zadívá do očí.
Sakra, na tohle čekám už tak dlouho. Místo odpovědi mu skočím kolem krku a se slzami v očích ho obejmu.
"Ano." špitl jsem a znovu se mu přilepil na rty...

Konec předposledního dílu z mých nápadů. Pokud budete chtít ještě nějaký dílek, tak se nebojte mi napsat. Ať už do soukromých zpráv, či do komentu. Kdybyste chtěli vědět více o mých dílech, můžete se mrknout na M.F.C.P., což je takové info o mých příbězích na mém profilu. Pokud máte jak na mě, tak i na příběh nějaké otázky, klidně se ptejte. :)

Vaše Eiffelovka.