We are in LOVE

Irritating

Omlouvám se, že tenhle díl vydávám tak pozdě. Měl vyjít už včera, ale jela jsem do divadla a vrátila se až o půlnoci. Pokud chcete nějakou jednodílovku na přání, tak mi klidně napište, protože už mi chybí jenom pět dílů a už nemám, co psát, jelikož teď rozvádím jednodílovky do pětidílných příběhů, ale to už tady zase plácám. Užijte si čtení.
Vaše Eiffelovka. :)

"Montana-senpai! Už toho nech!" zakřičel jsem na něj, ale s mým tichým a vysokým hlasem to vyznělo jako vypísknutí.
Kisho se uchechtl a dál mé kňučení ignoroval. Právě jsem šel s bráškou nakupovat jídlo, když nás potkal tenhle tupec, bráchův spolužák a kamarád, Montana Kisho. Hrozně rád se o mě opíral, jelikož jsem prý dost malý na to, aby se o mě mohl ve stoje opřít. Jsem mu přeci jen ani ne po ramena, a to jsem jen o čtyři roky mladší.
Kisho se bavil s bráchou. Debatovali o nějakém maturitním plese. No jo, staroušci. Mě maturiťák čeká až za čtyři roky, vždyť je mi taky teprve téměř šestnáct.
Už mě bolela hlava. Chytil jsem ho za paži, kterou se o mě opíral, a oddělal jsem ji. Odsunul jsem se za bráchou. Kisho ztratil rovnováhu a málem by spadl, kdyby mu můj dobrosrdečný bráška nepomohl.
"Naoki, co to zase vyvádíš?" zeptal se tázavě brácha.
"Vždyť já nic hrozného neudělal. Kisho-senpai se prostě o mě nemá opírat. Nejsem opěrátko." zabručel jsem uraženě. Brácha si pouze povzdechl. "Omlouvám se za brášku, Kisho."
On se za mě omlouvá? To jako myslí vážně? On se za mě stydí?
Odfrkl jsem si a odpochodoval pryč. Nechal jsem tam bráchu s nákupními taškami samotného, ať si je odnese jakkoli chce. To jsem ale zlý.

...

Do háje. Měl jsem mu radši pomoct. Teď mi říká trast za neochotu a nespolupráci.
"Kisho se nabídl, že tě klidně na dva dny u sebe ubytuje a dá ti výchovnou lekci, takže se sbal a padej." poručil. Protočil jsem očima. Takhle je to u nás normální. Naštvu ho a on mě na nějaký čas vyhodí. Už to tak trvá dva roky od té doby, co nás rodiče vyhodili. Přijde vám zvláštní, že to říkám tak ledabyle? Mně ne. Naši rodiče nás ignorovali a vychoval mě vlastně náš soused.
Sbalil jsem si pár věcí a vyhopsal ven. Nechce se mi za tím otravou.
Došel jsem k bytovce a zazvonil na tupouna.
"Tady Naoki Raiden, blboune." řekl jsem do mikrofónku na zdi.
Vešel jsem dovnitř a vyběhl po schodech do pátého patra. Zaklepal jsem na dveře, za chvíli mi přišel otevřít Kisho. Vesele se na mě zazubil.
"Nazdar, trpaslíku."
"Ahoj, otravo." zabručel jsem na oplátku. Nebudu se před ním přeci chovat tak jako ke svému hodnému vychovateli.
"Proč jsi pořád takový?"
"Protože jsi otravný."
"Takhle by ses neměl chovat ke starším."
Ušklíbl jsem se. "Ke starším možná ne, ale k hloupějším jo."
Zavrtěl nade mnou hlavou a zakřenil se. Ustoupil ode dveří, abych mohl projít. Hodil jsem batoh na pohovku v místnosti, kterou jsem objevil jako první. Vždy spím na pohovce. Ani jsem se na Kisha nepodíval a už jsem šel do kuchyně. Měl to tam dobře zařízené, takže bylo lehké najít kde co je. Vždycky mi brácha nařizoval, že musím jako poděkování, hostiteli vařit. Bavilo mě to. Můj vychovatel, neboli náš bývalý soused, byl šéfkuchařem v jedné dobré restauraci, takže mě nějaké základy naučil a já se doučil pár drobností.
"Co to děláš Naoki-san?" otázal se Kisho, který se objevil v kuchyni.
"Vařím." odsekl jsem.
"Ehm...Proč?"
"To je má povinnost. Jelikož ty se o mě, jakožto o nezletilého, budeš starat, tak já ti musím vařit a uklízet." odpověděl jsem jako robot. Tyhle fráze už mám naučené.
"Ale-"
"Žádné ale. Už jsem jednou tu, tak mlč. Jsi otravný, nechci ti vařit a podobné věci, ale pravidlo je pravidlo."
"Jaké pravidlo?"
"Každému u koho budu na neurčitý čas pobývat, musím dělat to, co teď dělám."
"To takhle děláš často?"
"Né, vůbec né." protočil jsem panenky.
"Z toho čiší ironie." zvážněl Kisho. Co mu je?
"Proč jsi najednou tak vážný?"
Přistoupil ke mně. Teď to nebyl ten otravný Kisho, ale někdo, kdo se celou dobu skrýval pod povrchem.
"Protože vypadáš, jakoby tě něco trápilo. Nemám rád skrytá trápení." zašeptal mi u ucha. Naskočila mi husí kůže. Co to ksakru je?
"Ně-nějaký s-starostlivý, ne?" vykoktal jsem. Pak jsem, ale sklopil hlavu. "Ano, dělám to takhle často. Minimálně jednou do dvou týdnů. Když udělám jakoukoliv blbost, či jsem jenom drzý, tak mě brácha vždy k někomu vykopne."
Teď mohl zase on nakouknout pod moji skořápku. V nitru jsem byl křehký jak nevím co, a to mě štvalo. Chtěl jsem být silnější.
"Proč to všechno dělá? To mu to rodiče nedovolí? A že by byl Raiden, takový?"
Musel jsem se uchechtnout. Jsem rád, že se na bráchu zeptal až naposled.
"Protože už takový je. Navenek se chová laskavě, ale uvnitř je..no, prostě brácha. Od rodičů jsme odešli, jelikož nás stejně ignorovali, takže to až tak hrozné n-nebylo." rozklepal se mi hlas. Bylo to hrozné. Vědět, že vás vlastní rodiče považují za odpad.
Z očí mi začali téct slzy, proto jsem musel odstoupit od pánve, na které jsem smažil kuřecí maso na těstovinový salát.
Jenomže jsem jaksi narazil do Kisha. Odsunul jsem se od něj. "M-mohl bys prosím to maso pohlídat? Já-já se jenom zajdu vysmrkat." špitl jsem se zarudlýma očima.
Chápavě a se smutkem v očích přikývl. Vážně, co s ním je?
Odběhl jsem si pro kapesník, abych se vysmrkal. Když jsem ho hledal ve svém batohu, tak jsem si všiml fotek na stěně. Zarazil jsem se. Měl tam rodinné fotky, to je normální. Ale co mě zaráželo, byli pouze dvě fotky. Na jedné bylo jeho malé já s nějakým mladým klukem, a na druhé byl náhrobek a on u něj klečel. Přistoupil jsem blíž. Nápis šel přečíst.
Tokyo Montana
A pod tím popřání pokojného odpočinku.
On měl bráchu? Do očí mi znovu stoupli slzy. Až teď jsem si uvědomil, že se nikdy upřímně neusmíval. Vždy měl smutek v očích. Nechci, aby toto lidé zažívali.
Utřel jsem si slzy. Pokusím se mu být dobrým spolubydlícím, alespoň na ta dva dny.
Vrátil jsem se do kuchyně, kde už Kisho dosmažil.
Upřímně jsem se na něj usmál. "Díky."
Sice mě bude pořád štvát, ale chci ho donutit se upřímně usmát. Nevím odkud se ten pocit vzal, ale vím, že to chci.
Celou dobu, co jsem dělal večeři, jsme byli oba zticha.
Napíchl jsem na vidličku trošku salátu a ochutnal. Dobré. Musel jsem se usmát. Vyjímečně to maso nemám připálený. Počkat...to maso přeci dělal Kisho. No tak nic.
"Už to je." oznámil jsem Kishovi, který si četl noviny u stolu. Vzhlédl a narovnal se.
"To ti někdo dával lekce správného stolování?" otázal jsem se.
"Ano."
Zachichotal jsem se. "To ses učil etiketu?"
"Jo, máma mě do toho pořád nutila." zakřenil se, avšak jeho oči ne.
"Chudáčku." politoval jsem ho.
Pokrčil rameny a začal jíst. Jedl fakt hodně.
"Kolik toho sníš? To máš snad žaludek obrovský jako stodola?"
Zamyslel se. "Hm...Ne. Jen mám hlad a máš to dobrý." olízl se mlsně.
Trochu jsem se z jeho pochvaly začervenal. "Děkuji."
Nemohl na to nic říct, jelikož měl zase plnou pusu.
Po večeři jsem umyl nádobí a přichystal si pohovku na spaní, on se mezitím šel umýt.
Zaklepal jsem na dveře koupelny. "Můžu si vyčistit zuby?"
Ozvalo se tlumené, ano, a odemkl dveře. Čekal jsem, že bude mít na sobě pouze ručník, ale nečekal jsem, že na to zareaguji tak divně. Zrudl jsem a zrychlil se mi dech. Dříve než si mě všiml, jsem se otočil k umyvadlu, ale moc to nepomohlo, jelikož tam zase bylo zrcadlo. Sklopil jsem tedy pohled a rychle si umyl obličej a vyčistil zuby. Nikdy jsem se neumýval večer, vždy až ráno.
Odešel jsem z koupelny a zahrabal se do svého spacáku na pohovce. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

...

"Naoki! Kde mám klíče od auta!" zakřičel na mě brácha. Chystá se totiž na maturitní ples, ale já si odpoledne půjčil klíčky, protože jsem si něco v jeho autě zapomněl z nákupu.
"Tady." hodil jsem mu je. Byl hrozně vystresovaný. Celý on. Zapnul jsem si košili a učesal si neposedné světlé vlasy. Na jejich ples jdu také, protože brácha chce, aby jsem se více zapojoval do společenských akcí. Ale co si myslí, že tam budu dělat, když tam budou samí dospělí?
Nastoupili jsme do auta a vyjeli. Dojeli jsme k budově, kde se ples bude konat a zaparkovali. Tam na nás už čekali bráchovi kamarádi. Mezi nimi byl i Kisho. Jsou to dva měsíce od doby, co jsem u něj byl. Stali se z nás dobří přátelé, ale já k němu cítil trochu víc. Zatím se mi ho nepodařilo upřímně rozesmát. Jsem fakt na nic, povzdechl jsem si v duchu.
Společně jsme vešli dovnitř.

...

Vystoupení všech tříd byla dobrá. Ale vadilo mi, že tu jsou vážně samí dospělí, kromě pár malých dětí.
Zrovna jsem seděl u stolu a pil asi tak čtvrtý kelímek nějakého alkoholického drinku, (Už ani nevím jak je možné, že mi ho prodali. Byl jsem totálně mimo.) když v tom mi někdo poklepal na rameno. Omámeně jsem se otočil. Vyděl jsem jen rozmazaný obličej, ale poznal jsem kdo to je.
"Montana-senpai?" otázal jsem se opile.
"Naoki, co to děláš?" vyčetl mi. Já jen pokrčil rameny. S povzdechem mi vzal kelímek z ruky a dovedl mě ke svému autu.
"So to dě...láš?"
"Jdu tě odvézt k sobě domů, Raidenovi řeknu, že přespíš u mě. Jsi opilí jak nevím co."
Poslušně jsem tedy vlezl do auta. Kisho si sedl na sedačku přede mnou. Nastartoval a vyjel. Když jsme dojeli k bytovce, tak mě zvedl do náruče a odnesl nahoru. Já mu cestou zabořil hlavu do břicha a čichal jeho vůni. Voněl po nějakém sprchovém gelu a svou zvláštní příjemnou vůní.
"Mmm....voníš." zapředl jsem jako kočka. Přitiskl jsem se k němu blíž a otřel se hlavou a jeho bradu. Neuvědomoval jsem si co dělám.
Položil mě do své postele a chtěl odejít, avšak já jej chytil za ruku.
"Pojď prosím ke mě. Nechci spát sám." udělal jsem na něj psí oči. Podíval se na mě a přikývl.
"Ale žádné blbosti." poručil. Přikývl jsem.
Zalezl si vedle mě, ale byl pro mě moc daleko. Chtěl jsem usínat v jeho teplém objetí, takže jsem mu omotal ruce kolem trupu a přitiskl se na něj. "Chci s tebou usínat, prosím. Chci usínat s někým koho miluju." zaškemral jsem.
Smutně se mi podíval do očí. "Nevíš co plácáš. Nechci, aby jsi takováto slova říkal v opilosti." zašeptal. Nedokázal jsem popřemýšlet nad jeho slovy, takže jsem jen pokýval hlavou a hned usnul jak špalek.
Ráno mě probudil nepříjemný chlad a malá bolest hlavy. Dobrý, nevypil jsem toho tolik.
Prudce jsem otevřel oči. Co jsem to včera Kishovi řekl?
Vystartoval jsem z postele a nevšímal si, že jsem pouze ve spodním prádle a světle modré košili. Vlítl jsem do koupelny a opláchl si obličej, abych se uklidnil.
Vstoupil jsem do kuchyně, kde Kisho něco kuchtil.
Zaklepal jsem na rám dveří, aby si mě všiml. "Ehm....Promiň. Omlouvám se, že jsem ti včera způsobil problémy, a taky za ty věci co jsem ti řekl." začervenal jsem se. Kisho se na mě jen smutně podíval. Tentokrát to byl jiný smutek.
"Nemáš se zač omlouvat. Jen mě mrzí, že jsi včera ta slova řekl tak lehkovážně." zašeptal téměř neslyšně.
Zarazil jsem se a mé srdce poskočilo. "J-jaká slova?"
Odvrátil zrak. "To, že mě miluješ. Neměl bys to brát na lehkou váhu. A už vůbec ne, to tak říkat člověku který tě miluje."
Chvíli jsem na něj zíral, ale pak k němu pár rychlými kroky došel. Chytil jsem jej za krkem a stoupl si na špičky. Nedal jsem mu ani vteřinku na nějakou reakci, a přilepil své rty na jeho. Jen jsem je k nim jemně přitiskl, a když jsem se odtahoval, tak jsem po nich špičkou jazyka přejel.
Odtáhl jsem se.
"Ale já to myslel v-vážně." vyklopil jsem ze sebe a celý rudý se mu zadíval do překvapených očí. "Já tě vážně miluji, Kisho." vydechl jsem. Kisho párkrát zamrkal a zadíval se na mě. Ještě jednou jsem ho krátce políbil.
"Taky tě miluji, Naoki." vydechl a na rtech i v očích se mu objevil malý úsměv. Pravý úsměv. Také jsem se usmál.
Chytil mě za boky, za které mě k sobě přitiskl. Sehnul se a znovu mě políbil. Tiše jsem vydechl do jeho úst a stoupl si na špičky, aby se nemusel tolik ohýbat. V ten moment jsem si připadal jako nejdůležitější osoba v jeho životě. Jako někdo, kdo je hoden stát po bok po boku s někým, kdo si zaslouží být milován. Byl jsem rád, že tím, kdo ho dokázal přimět se usmát a tím, kdo ho dokáže milovat jsem zrovna já.