We are in LOVE

Chci zde být pro tebe

Drahý Kierane,
vím, že bych ti to mohl říct do očí, ale... Nemyslíš, že jsou slova pomíjivá? Ale slova napsaná na papír ne. Sice je můžeš spálit, ale stále s tebou budou déle, jak slova. Proto ti to chci napsat... Eh, je to podivné, když stojíš za mnou, ale dobře, proč ne...

Tak tedy: Nádech, výdech...

Jelikož už je to rok. Celý dlouhý rok! Chápeš to?! Já ne! Ještě nikdo to se mnou takhle dlouho nevydržel! Pokud tedy nepočítám rodiče...
No, nicméně ti chci moc, moc, moc poděkovat. Za to, že jsi mi kdysi koupil onu zmrzlinu, když jsem na ni zíral jako malé dítě, div jsem nepolíbil skleněnou výlohu. Za to, že jsi mě ještě v ten den pozval do kina, protože jsi měl volný lístek a tvůj přítel tě v ten den nechal pfú! Vypařit ze svého života. Jsem vlastně i rád za to, že jsem tě jednou potkal v nahrávacím studiu, jelikož jsi tam zrovna chtěl nahrát se svou skupinou nějakou píseň a v ten den jsem vlastně poprvé v životě držel v rukou housle a ty jsi se smál, že to držím tak, jako bych byl pouhé křoví, které křečovitě omotalo své větvičky kolem onoho nástroje. A já se smál s tebou. Tu část, kde jsi sklonil housle a začal zpívat, jsem si přehrával snad milionkrát! Zamiloval jsem si tvůj hlas! Bylo to tak krásné!
No, i když... Jestli mi ještě někdy budeš skřehotat do ucha, jako v den, kdy jsi mě vzal na moji první párty, tak tě asi donutím pít tuny alkoholu, abys o ten hlas přišel...
Nicméně, jdu pokračovat dále... Jelikož ty jsi tu pro mě byl neustále, chci tu být i já pro tebe. Chci abys za mnou přišel, když ti bude těžko, a ne jako posledně, kdy ses mi svěřil až po týdnu! Chci tu být pro tebe tělem, myslí, duší, srdcem. Pamatuj si to, nebudu to opakovat vícekrát (i když si to klidně můžeš několikrát přečíst, že ano...).
Jelikož sám víš, že nemám dvakrát poetickou duši, tak už těch sladkých řečí radši nechám (proto je přenechávám radši tobě), a je jen na tobě, jak s tímhle dopisem naložíš... Třeba ho můžeš naložit jako nakládané okurky, nebo ho nechat rozpadnout, nebo spálit... Nebo si ho nechat, a každý den mi připomínat, jaké vlastně hloupé věci píšu.

S láskou, vždy tvůjEadan!

Co na to tak zíráš, Kierane... Vždyť se tady ještě hanbou propadnu! Už konečně nějak zareaguj! Šílím v duchu, ale navenek jsem jen... Rudý jako uvařený rak. A možná i uvařený jsem, protože moje tělesná teplota se rapidně stoupá až do nebeských výšin. Proč na to jen zíráš! No tak! Kierane! Mám chuť k tomu přerostlému klukovi přistoupit a zatřást s ním. To ticho je totiž tak užírající!

„Dane?" prolomí to pekelně mučivé mlčení, které mě málem dovedlo až k přehřátí a vypaření. I když bych se asi nejdříve roztekl, že?

„Hm, no?" kňuknu se sklopenou hlavou. Tohle je tak trapné!

„Koukni se na mě..." naléhá, ale ne. Nechci se na něj podívat!

Záporně zavrtím hlavou a skousnu si spodní ret, který je bezpochyby už dost podráždění, protože za posledních patnáct minut byl neustále uvězněn mezi zuby.

„No tak! Eadane!" naléhá dál, a já, jakožto správný poslušný hoch, konečně zvednu nesměle pohled a přes řasy se zadívám na jeho tvář. Naléhavě na mě hledí svýma šedýma očima, které se ihned rozzáří, jakmile ho poslechnu a na tváři se mu rozlije jeho typický úsměv, který způsobí v mé hlavě nehorázný zmatek. Zmetek jeden...

Položí kus papíru na stolek vedle svíček a kytice růží, které jsem tak pracně sháněl, a přistoupí ke mně, přičemž uvězní můj obličej ve svých dlaních, čímž mě donutí se na něj přímo podívat. Zdá se mi to, či nikterak, nebo jeho oči vážně září?

Z mého polemizování mě však vytrhne pohyb, když mě palcem pohladí po líci a postižené místo mě začne lehce brnět a mé tváře dostanou ještě sytější nádech červené, pokud to tedy ještě jde.

„Víš, že tě miluji? Víš vůbec, jak moc tě miluji?" usměje se a trochu se skloní, aby byl k mému obličeji o něco blíž a mohl si ho pořádně prohlédnout. Je mi trapně.

„N-Nevím..." vykoktám. Tohle je poprvé, co mi něco takového řekl. Moje srdce vynechává údery až mám pocit, že zkolabuji. Mozek se mi asi v tu chvíli vypařili z hlavy. Jediné, co jsem dokázal vnímat, byl on.

„Miluji tě tolik, až to bolí. Když tě vidím, slyším, když se mi vkrádáš do myšlenek, mám pocit, že mé srdce mi vyletí z hrudi a poletí za tebou." Zašeptá. Kdybychom byli na jiném místě, při jiné situaci, smál bych se, jak by to bylo nechutné, kdyby za mnou létalo krvavé tepající srdce, ale nyní ne. Teď mám spíš chuť se rozbrečet a ulíbat ho k smrti.

A taky, že mi ty slzy opravdu tečou. „V-Vážně?" popotáhnu a zním jako malá ubrečená holka. Ale v tuhle chvíli mi to jedno. Důležitý je jenom on. On a já.

„Jo. Miluji tě, Eadane..." přikývne a začne mi stírat slzy, které se mi řinou po tvářích.

„J-Já... Já tebe taky. Kierane." Brouknu a hřbetem dlaně si otřu sopel z nosu. Musím vypadat hrozně, s opuchlýma očima, popraskanými rty, ošušněným nosem, ale Kieran se přes to opře svým čelem o mé a zírá mi do očí, přičemž zašeptá: „Jsi krásný. A jenom můj."

„Jo, jenom tvůj. A ty zase můj." Pousměji se a zatajím dech, když jeho zrak sklouzne na mé rty.

„Jenom tvůj..." A s těmi slovy konečně spojí naše rty v něžném oslintaném a uslzeném polibku, který byl pro mě tím nejkrásnějším dárkem, který jsem dostal. Žádné věci mi nemůžou nahradit pocity a slova, která říká právě on, a jeho samotného...

Wou! Kdo by si pomyslel, že stačí jedna písnička, 30 minut, a brouk na okně k tomu, aby má mysl zplodila něco tak romantického! 

Je to takový opožděný dárek na prvního máje! Když na Valentýna byla první povídka o...ehmmm...říkala jsem si, že bych mohla konečně napsat něco neuspěchaného a trochu mimoňského. Doufám, že jste si příběh užili! Budu se těšit někdy příště!Vaše Eiffelovka! ;*