We are in LOVE

New member

Páni...Zatím nejdelší jednodílovka, kterou jsem nerozdělila na dvě části. Užijte si ji stejně, jako já si budu užívat v Itálii. Máte taky nějaké sportovní záliby? Nikdy jsem neuměla moc o sportu, i když jsem bývala gymnastka a chodila na aerobic, ale to jsou už dávná léta (viz. před dvěma roky :) Užijte si kapitolku!Vaše Eiffelovka.

"Nástup!" zakřičel na nás instruktor našeho atletického týmu.
Poslušně jsem se spolu s dalšími patnácti členy, zařadil na nástup.
"Pozor!"
I přes velkou únavu jsme se všichni zatnuli svaly a stoupli si do pozoru.
Instruktor, neboli pan Amster, začal před námi chodit sem a tam.
"Příští hodinu k nám přijde nováček, nešetřte ho jestli se bude ulejvat vzadu, jasné?!"
"Jasné!" odpověděli jsme sborově. Pan Amster byl sice tvrdý a přísný, ale výborný učitel. Tedy pokus máte silnou psychickou stránku, znám jednoho kluka, kterému běh moc nešel, a proto na něj instruktor pořád řval a on se rozbrečel.
"Pohov! Uvidíme se v pondělí." rozloučil se. Jakmile si sbalil své věci a odešel, tak se všichni kluci posadili na zem.
"Lidi, jestli nás takhle bude mučit pořád, tak se na ten závod vypeču." zasténal zoufale Pierre, hnědovlasý kluk, který se přistěhoval ze Španělska. V našem týmu byli samý exoti. Měli jsme tam černošský dvojčata, Arifa a Kalliho. Pak jsme tam měli Číňana Mina, dva Brity Ethana a Rexe, Nora Jóna a zbytek už byli kluci, kteří se narodili tady na Venezuele. Já jsem měl jenom severské předky, díky nim mám také platinově blond vlasy a jsem celkově světlý.
"Tak se na to vypeč, alespoň mám větší šanci dostat se na stupínek vítězů." zakřenil se Isaac, černovlasí vysoký chlapec.
"Kluci, klid. Stejně beztak zase vyhraje Rex, a ti dva kluci z druhého týmu." povzdychl si Arif.
Uchechtl jsem se. "Tentokrát ne. Rozhodl jsem se, že začnu víc trénovat, aby se tam ti dva chlapíci nedostali."
Všichni se na mě podívali. "Nemyslíš si o sobě nějak moc?" otázal se Ethan.
"Přesně, vždyť jsi dobrý jenom na otravování Amstera." zavrčel Min.
Hraně jsem si odfrkl a zvedl povýšenecky noc nahoru.
Kluci se kolem mě rozesmáli a já s nimi. Všichni jsme věděli, že v otravování jsem profík, a proto je na mě ten starej chlápek zasedlý.

"Jsem doma!" zakřičel jsem přes celý dům. Na schody ihned vyběhla malá holčička s dvěma culíky, a skočila mi kolem krku.
"Bráško! Že si se mnou půjdeš zahrát na kosmonauty?" vypískla Lia.
Sundal jsem si ji z krku. "Jasně, ale nejdřív zajdu pozdravit rodiče, ano?"
Přikývla a odběhla do svého pokoje. Došel jsem do obývacího pokoje, kde jsem našel oba rodiče. Táta spal v křesle a máma starostlivě držela jeho dlaň. Přistoupil jsem potichu k ní a vtiskl jí polibek na tvář.
"Jak je na tom?" zeptal jsem se potichu.
"Lépe než včera. Donutila jsem ho, aby si vzal volno v práci." zašeptala máma. Lehce jsem pohladil tátu po hlavě a odešel pryč. Táta je totiž workholik a často se přepracovává a má z toho potom zdravotní problémy. Bojím se odstěhovat, ale máma trvá na tom, že se musím osamostatnit, takže se za týden stěhuji na druhou polovinu města, abych mohl popřípadě zaběhnout domů.

"Tadashi, neflákej se tam vzadu!" zařval Amster na Naokiho. Už je to týden, co s námi ten malý roztomilý chlapec běhá. Je mi ho líto. Podle toho, co si o něm kluci povídají, tak vím, že ho k atletice přinutil otec a pokaždé, když ho donutí o jeho otci mluvit, tak jde poznat, že z něj má strach.
Zpomalil jsem, abych běžel za Naokim.
"Vidíte, pan čeli? Co na něj řvete, vždyť vzadu se flákám já!" zakřičel jsem s posměškem v hlase na Amstera. Jo, jsem drzý, ale jen pokud je to pro dobro druhých.
"Neštvi mě, Grey! Za trest si s Tadashim dáš o kolečko navíc!"
Pouze jsem při běhu přikývl. Zatím dal mírný trast. Jednou mě nechal běžet tři kilometry navíc, ale stejně mě nehlídal, takže jsem zdrhl domů.

Po atletice, když už kluci odešli, tak jsem spolu s Naokim pod Amsterovým dohledem, oběhl jedno kolečko. Učitel mě ještě seřval a konečně odešel.
Když jsem si s pitím v ruce sedl na lavičku, tak mě Naoki překvapil tím, že ke mě přistoupil.
"Děkuji ti." špitl s rudými tvářemi a sklopeným pohledem.
Pousmál jsem se. "Není zač. Stejně jsem ho chtěl naštvat."
Zvedl ke mě své nádherné tmavé oči a podíval se mi do očí. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči. Byl vážně krásný. Ne jako ty lidi z televize a časopisů, ale byl krásný svým vlastním způsobem.
"Nechtěl bys někdy někam zajít?" vyhrkl jsem dříve, než jsem se stihl zarazit.
Překvapeně na mě zamrkal a pootevřel rty. Můj pohled k nim sjel a já těžce polkl. Co se to s tebou děje Liane?! zanadával jsem v duchu.
"Tedy, pokud nechceš tak nemusíš." dodal jsem a stoupl si.
"Rád." uslyšel jsem tichou odpověď, díky které mi tělem projela vlna horka.
"Co by jsi chtěl tedy podniknout?"
Začervenal se a nesměle přešlápl. "Třeba na nějaký film?"
Usmál jsem se. "Klidně. Chtěl bys jít do kina, nebo si něco pustíme u mě doma?"
"Mohli by jsme jít k tobě? Já n-nechci být moc na veřejnosti."
Zkoumavě jsem se na něj podíval, ale nic jsem nad jeho strachem neřekl. Pouze jsem mu řekl, kdy má přijít, jelikož odmítl to, že ho vyzvednu. Rozloučili jsme se a já se zvláštním pocitem šel domů. Vážně jsem měl právě chuť políbit kluka? Sice moje rodina ví, že jsem gay, ale chtěl jsem políbit Naokiho, kterého znám jen týden?
Zavrtěl jsem hlavou, abych vymetl tyhle myšlenky z hlavy.