Hvězda bez nebe

80. Please, help me

Pohled Vanessy

Ráno do mého pokoje vletěly zářivé sluneční paprsky plné radosti z nového dne. Jaro bylo v plném proudu a vysoké lípy lemující okraj hlavní ulice rozkvetly velkými omamně vonícími květy. Protáhla jsem se a vstala z rozhrabané postele. Naposledy jsem si zívla a přemístila se do koupelny, kde jsme provedla základní ranní hygienu.

Oblečená v šedých upnutých džínách s dírami na kolenou a tmavou černou mikinou s bílými kostičkami na rukávech jsem kráčela probouzející se ulicí. Chladný vítr mi jemně pročechral vlasy a má tvář se plnila vitamínem D, jež mi příjemně tekl do pórů. Moc jsem se těšila na další den ve škole. Za tu dobu, co jsme v tomhle městě, jsem si našla skvělé kamarády a zvykla si na normální školní život. Všechny dosavadní starosti se mi jako zázrakem vykouřily z hlavy a já se po dlouhé době cítila...Šťastně?

Sama jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem šťastná. Přišlo mi to zvláštní, všechno mi přišlo až moc růžové. Neznámý hlas uvnitř mé hlavy mi neustále opakoval, že to není možné. Můj instinkt předznamenával blížící se pohromu. Ale pokoušela jsem se na to nemyslet a věřit tomu, že je to jen hloupá domněnka, která se mě jen snaží zastrašit.

Během necelých dvaceti minut jsem došlo před vysokou školní budovu. Ani jsem se nenadála a někdo mi zezadu skočil na záda. Jen tak tak jsem to ustála. Začala jsem se hlasitě smát. „Margaret, slez dolů, nebo spadnu." Otočila jsem se. Vykoukla na mě rozesmátá blonďatá hlava mé skvělé kamarádky, která mi pouhým pohledem dokáže vykouzlit úsměv na rtech.

„Čau kočky." Přiřítil se k nám zezadu Johny a položil své ruce na naše ramena. Margaret se ho lekla, úplně nadskočila. To jsem nevydržela a propadla v nekontrolovatelný záchvat smíchu. Johny se nejdřív smál taky, poté svou roztřepanou hlavu opřel o mé rameno, a nadále se líbezně usmíval. „Jak se máte?" Zeptal se při cestě do šatny, čímž chtěl prolomit toto zajímavé ticho.

„Jo, super." Rychle jsem odpověděla. „Jenom doufám, že ta babizna zase nebude zkoušet." Zakoulela jsem očima a začala se vysvlékat z bundy. Brzy jsem si sundala i boty a odložila je do své skříňky, kterou jsem následně nezapomněla zamknout. Po schodech nahoru do třídy jsme si nepřestávali povídat. Dost jsme se nasmáli.

Zrovna jsme procházeli dlouhou chodbou, když v tom se na nás upřely přelíčené oči naší spolužačky Elly – nafoukané blondýny, která si myslí, že je třídní královna. Vedle ní na lavičce seděla její nejlepší kamarádka Charlotte, tichá kráska se zazobanými rodiči, která si myslí, že prachy jsou všechno. V jejich partičce, která částečně ovládala naší třídu, perfektně doplňoval Rodrick s Davidem, samý svaly žádný rozum. Rodrick tajně Ellu miluje, tudíž tančí podle toho jak ona píská. Posledním členem jejich party byl Oscar, modrooký blonďák, který i když se prezentuje jako milý nevinný chlapec, umí být krutý jak ďábel.

Rozhodli jsme se je ignorovat, tak jsme kolem nich jen tiše prošli s kamennými výrazy ve tvářích. Když jsem vcházela do třídy, zaslechla jsem hloupé odfrknutí směřované od naší třídní miss, které následoval zaujatý šepot. Zakroutila jsem hlavou a šla si sednout do své lavice vedle Margaret, kterou obklopovala Holly s Jacobem a Johnym. Ihned jsme se společně dali do řeči, a prolomili tak nepříjemné ticho třídy přerušované drobným šeptáním s tlumeným smíchem.

Šest hodin uběhlo jak voda a konečně zazvonilo. Sesbírala jsem všechny své věci a pospíchala za ostatními do jídelny. Ve třídě jsem zůstala jako poslední, jelikož se mnou ještě učitelka chtěla mluvit ohledně mého domácího úkolu. Myslela si, že jsem ho opsala. Chvilku se se mnou dohadovala, ale nakonec se mi jí podařilo ukecat ke své pravdě. Rychlými kroky jsem opustila třídu a skoro se rozběhla po vyprázdněné chodbě. To jsem však neměla dělat, jelikož jsem se smekla po zrovna vytřených dlaždicích a spadla.