Hvězda bez nebe

90. Ugly pain

Pohled třetí osoby

Pomalu nastupovala hustá noc, která si něžně potřásla rukou s utahaným dnem. Ještě chvíli se na obloze zdržely plaché červánky rozhořené jak žhavé pochodně, naducaná oblaka v barvách lásky, jež svému okolí značí klid a mír. Stíny přecházely nad pustou krajinou. Ještě chvíli se slunce roztahovalo po obloze, než zašlo spát za nevelký zalesněný kopec s měkkou zelenou trávou obsypanou čirými kapkami rosy. Světlo zcela zmizelo a krásné stíny se roztáhly po širém okolí. Ještě nedávno červeno-oranžovo-žluté nebe s jasnými fialovo-růžovými záblesky vystřídala temná mračna s černým pláštěm noci posetým miliony zářivých hvězd.

Uběhlo pár dní od onoho hrozného okamžiku. Vanessa trávila celé dny ve svém pokoji jako tělo bez duše, mlčky seděla na posteli, občas si četla. Celé noci probrečela. Nejedla, pouze sem tam smočila své rty v pramenité vodě z kohoutku. Ten den, kdy jela s Rebekou nakupovat a stala se jim nešťastná příhoda s pronásledovateli, se v ní cosi zlomilo. Nikomu nechtěla říct, co. I když to všem bylo více než jasné. Nikdo s ní nedokázal hnout, zlepšit jí náladu, ani přimět něco sníst.

Dnešek nebyl jiný. Přesto že hodiny dávno odbily půlnoc, nespala. Ležela ve své posteli a z očí se jí snášely hořké slzičky, které smáčely nebohý polštář. Nic jí nebavilo. Strašně jí chyběli její blízcí. Měla o ně strach. Po té nehodě jí došlo, že Zachary už může být dávno mrtvý. Nebo že Benjamina může v nemocnici nebo při odchodu z ní také někdo přepadnout. Nedokázala si v hlavě urovnat roztěkané myšlenky, které jí vytvářely nejrůznější hrůzostrašné scénáře všeho, co se může stát. Ještě nedávno silná holka se během chvilky snesla zpátky na dno...

Ve svém srdci cítila bolest, kterou se mermomocí snažila potlačit. Nešlo to. Všechno jí připadalo hrozně těžké. Jen tak ležela, prázdně zírala do zdi a vzpomínala na ty šťastná okamžiky, které prožila s Benjaminem. Na ty dny, kdy slunce svítilo vysoko nad obzorem a zářivé paprsky se dotýkaly jejich kůže. Kdy jeho pevná dlaň svírala její něžnou ručku a obdarovávala ji svým příjemným dotekem. Kdy s ním mohla jen tak ležet v objetí, a nic jí nescházelo. Kdy jeho pomněnkově modré oči dodávaly pocit štěstí její zběsilé duši. Kdy jeho dech a rychle tlukoucí srdce byly jejím nejlepším společníkem, který dodal harmonii jejím myšlenkám. Kdy se jejich duše poklidně splývaly v jednu, a nic jim nescházelo...

Na druhé straně na nemocničním lůžku ležel blonďatý chlapec, ke kterému se spánek také stále nechtěl dostavit. I přesto, že byl unavený, nedokázal zabrat. Mlčenlivě se díval do stropu, jako by se v něm pokoušel najít skrytý tunel, jež by vedl ke zdárnému šťastnému konci. Zas takové štěstí však neměl, tudíž se nic takového nestalo. Fyzicky už na tom byl o dost lépe, z JIP ho převezli na normální pokoj, a odpojili mu kapačku, co mu vpouštěla do žil neznámou látku. Zůstal sám na pokoji. Sám se svými myšlenkami.

Bál se. Bál se o svou dívku. O dívku, jejíž zvonivý smích pro něj znamenal všechno. Každý její dotek mu připadal vzácnější než bilion zářivých hvězd lehce třpytících se na noční obloze. V jeho přítomnosti její tvář zářila čistotou jak nádherně ozářená strana chladného měsíce, a její rty chutnaly lépe než všechny jahody světa. Měl o ní hrozný strach. Kde je? Je v pořádku? Stalo se jí něco? A co Zachary? Ptal se ve své mysli na všelijaké otázky, ale odpověď žádná.

Ani nevěděl jak se mu to podařilo, ale nakonec nějak usnul. Když se ráno probudil, do jeho nemocničního pokoje vproudily skrz čistou okenní tabulku hravé paprsky, jež se poklidně snášely z blankytně modrého nebe, po kterém sem tam proplulo hejno bílých beránků. Svěží vzduch s pozitivní atmosférou se hemžil ovzduším. Benjaminovi však moc do smíchu nebylo, stále ho sužovalo jeho trápení spolu se skutečností, že se tu válí, zatímco jeho nejbližší potřebují pomoct.