Hvězda bez nebe

50. Zmatek

Pohled Vanessy

Poblikávající žárovka u stropu se houpala v pravidelném rytmu stejně tak jako zněl prázdnou místností tlukot mého rozrušeného srdce. Posadila jsem se na polotvrdou postel připomínající spíše lehátko na nějaké vyšetřovně. Rozhlížela jsem se kolem sebe a za boha si nemohla vzpomenout, kde to jsem a jak jsem se tu ocitla.

Zabalená v dece jsem se dívala ze strany na stranu a stále nic nechápala. V duši mi zůstával neblahý pocit prázdnoty, který mě v hloubi srdce bodal silněji než ostří nabroušené dýky připravené k útoku. V dálce jsem zaslechla vrzot starých dveří, přičemž mi naskočila husí kůže. Strachy jsem se poposunula ještě blíže ke zdi a natiskla na ní svá únavou zmožená, strachem roztřesená záda.

Rachot klíčů v zámku následovala pomaloučké otevírání zarezlých dveří. Dovnitř vešla kudrnatá zrzavý hlava, která na mě spočinula svým hlubokým zamyšleným pohledem. Philip. Člověk, kterého jsem znala příliš krátce na to, abych ho mohla soudit. I tak ve mně ale budil přirozený respekt.

„Dobré ráno, lady." Mírně se ušklíbnul a přistoupil blíže k mé posteli. Zhluboka jsem se nadechla a nadále mlčela. Se zatajeným dechem jsem čekala na to, co dalšího mi řekne. Chvilku mlčel. Mýlila jsem se? Ovšem že ne, samozřejmě že znovu promluvil. Ani jsem na jeho další slova nemusela čekat tak dlouho, jak jsem si nejprve myslela...

„Tvůj pokus o útěk byl marný. Netrvalo dlouho a stejně jsme tě našli..." Pousmál se a pak znovu pokračoval: „Co tě to vlastně napadlo? Vážně sis myslela, že nám utečeš?" Zasmál se svým pro mě natolik protivným hlasem.

„Povedlo by se mi to kdybyste mi dali pokoj a nešli po mě!" Přímo jsem na něj vykřikla.

„Ale, ale... Tak naše malá slečinka přece jen umí mluvit..." Nadzdvihl mírně obočí a poté se dále věnoval svému nudnému proslovu. „Pokud vím, tak jsi málem umrzla, kdyby tě jeden z mých mužů nenašel a neodvezl zpátky sem."

„Mnohem radši bych umrzla než abych tu musela být s tebou." Zakroutila jsem naštvaně hlavou a držela se, abych na něj neplivla. Měla jsem sto chutí. Jeho arogantní chování s egem až nad nebeské brány ve mně vařilo krev zaživa a já se držela, abych nevybuchla jako čekající sopka na vhodnou příležitost.

„Kdybys nebyla sestra mého dobrého přítele, ležela bys už na zemi v kaluži krve... Ale jelikož jsem slíbil, že se o tebe postarám, tak mi nezbývá nic jiného než to udělat, protože já sliby, milá dámo, plním." Arogantně odpověděl a přejel si mě pohledem zdola nahoru.

„Kde je Zachary? Chci s ním mluvit!" Vyštěkla jsem na něj skrz zuby. Můj bratr je v momentální situaci snad to jediné, co mi může pomoci. Promluvím si s ním a třeba pochopí, že tu nemůžu jen tak sedět a čekat na to, než mou lásku někdo zabije, pokud se tak však ještě nestalo...

Při této myšlence se mi málem nahrnuly slzy do očí. Kdybych tu netvrdla zavřená na ošetřovně s tím idiotem, vypustila bych svůj vodopád slz do širé krajiny. Ale to jsem nemohla, bohužel. Zadívala jsem se do jeho zelenofialových očí, které nabraly zcela jiný odstín než minule. Mísil se v nich smutek s těžce zkrotným hněvem. Nechápala jsem to. Co se mu stalo, že se chová takhle?

„To bohužel nepůjde." Zakroutil hlavou a znovu si mě přeměřil pohledem. „Tvůj bratr odjel pryč z Anglie hledat tvého miláčka. Mám tě na starost, dokud se pro tebe nevrátí, takže se laskavě přestaň chovat jako rozmazlené děcko a poslouchej mě na slovo!"

„Tebe nikdy poslouchat nebudu!" Vyprskla jsem na něj a pak si zpětně uvědomila, co vlastně řekl. Zachary odjel hledat Benjamina beze mě? Vážně mě tu nechal s tímhle blbcem o samotě? To přeci nemůže myslet vážně! Co budu dělat? Takhle se odsud nikdy nedostanu...