Hvězda bez nebe

2. Hádka

Ráno do mého pokoje skrz skleněnou tabulku pronikly neposedné sluneční paprsky mířící z blankytně modrého nebe přímo do mého rozespalého obličeje. Otevřela jsem své těžké oči a pomalu se posadila na rozhrabanou postel připomínající válečné pole. Digitální hodiny na mém nočním stolku ukazovaly krátce po půl deváté ráno. Nejprve jsem se polekala, ale pak mi došlo, že dnes je sobota, takže jsem si ještě na chvilku lehla, ale usnout jsem už nedokázala.

Zamyšleně jsem zírala do svého bíle vymalovaného stropu, jako bych se v něm snažila najít jakýsi tunel vedoucí do fantasijního světa, o kterém snad každý někdy snil. Bohužel, žádný tajný průchod ani žádná brána se v mém nudném, bílém stropě nenacházela. Pouze bílá ošuntělá barva, která by již potřebovala přemalovat. Nic nového.

Kolem čtvrt na deset jsem se odhodlala konečně vylézt z postele. Postavila jsem se před svou velkou bílou skříň, ve které jsem se začala přehrabovat, abych vybrala vhodné oblečení pro dnešní slunečný den. Nakonec jsem se rozhodla pro upnuté černé legíny a bílé tričko s nápisem Nike. U zrcadla jsem si vyčesala vlasy do vysokého culíku, namazala si obličej ranním krémem a nanesla si obyčejnou černou řasenku a světlý leskl na pusu – vždy jsem nesnášela přehnaný make up.

Sešla jsem točité schody dolů do obýváku, kde u skleněného stolu seděli moji rodiče a upíjeli horkou kávu. Přitom koukali na ranní zprávy v televizi. Ještě předtím než jsem stihla úplně sejít dolů, se na mě oba dva vražedně podívali, a poté si dál všímali svého.

„Dobré ráno." Snažila jsem se navázat konverzaci. Nikdo mi neodpovídal. „Ehm ehm..." Odkašlala jsem si a dále čekala na odpověď.

Má matka se na mě smutně podívala a odpověděla tiše: „Dobré..."

„Naše slečinka se ráčila probudit..." Dodal naštvaným hlasem otec. Již dlouho jsem ho takhle naštvaného neviděla. Naposledy byl stejně naštvaný před čtyřmi lety, když můj tenkrát sedmnáctiletý bratr Zachary utekl z domu a od té doby ho nikdo neviděl. Bylo mi dvanáct let. Pamatuji si, že se otec s bratrem pohádali. Otec tenkrát v afektu zařval na Zacharyho, aby vypadl z domu, že ho už nikdy nechce vidět. On to udělal a opravdu ho od té doby nikdo neviděl. Maminka se z toho doteď pořádně nevzpamatovala a můj otec, pokaždé den na Zacharyho narozeniny celý den prosedí v hospodě a zlije se do bezvědomí...

S bratrem jsem měla skvělý vztah. Zachary byl vysoký, hnědovlasý chlapec se stejně zelenýma očima jako já. Jeho oči však patřily k mnohem zajímavějším. Protkávala je sebejistá temnota se špetkou láskyplnosti. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako jeho. Od malička se o mě pečlivě staral. Bral mě na dětské hřiště, chodila jsem spolu s ním a jeho kamarády ven, do kina, ale také na zápasy. Byl to velký milovník fotbalu. Hrál ve školním fotbalovém týmu. Všechny holky po něm šílely...

Od doby co se ztratil, jsem do kina nezavítala. Kino, hřiště, ale také zápasy, na kterých jsme se vždycky s kamarády úžasně nasmáli, mě přestali lákat. Každá vzpomínka na mého bratra mě bodá do srdce jako tisíc nabroušených nožů. V mém srdci po něm zůstala prázdnota. Nevím, co se mu stalo, ale doufám, že někde je a žije, a já ho najdu... Někdy...

„Co jsem udělala?!" Vykřikla jsem na otce, neboť jsem chtěla zjistit, co mu vadí...

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Vstal z křesla a dal mi takovou facku, až jsem se musela opřít o stěnu, abych se neskácela k zemi.

„Georgi, nech ji!" Chytla ho za rameno matka, která se po dlouhé době odvážila promluvit a protivit se tak muži, kterému vždy ustupovala.