Hvězda bez nebe

15. Chata

Pohled Vanessy

Mlčky jsem sledovala míhající se krajinu za okny našeho černého BMW. Táta si potrpěl na starší auta. Připadalo mi velmi zvláštní sledovat, jak se za mými zády míhá mé rodné město. Nedokázala jsem si představit, že se sem v blízké době zase nevrátím. Nikdy jsem neopustila toto město na delší dobu než dva týdny. Občas jsme s rodinou sice jezdili na chatu nebo navštívit prarodiče na venkově, ale nikdy jsme tam déle než dva týdny nezůstali...

Bez hlasité, popové hudby linoucí se ze starého rádia by autem poletovalo to neskutečně nudné, trapné ticho. Zaposlouchala jsem se do hudby a začala si do rytmu pokyvovat hlavou, když v tom mi něco zapípalo v kabelce. Nejspíš mi někdo napsal. Nejprve mě to nezajímalo a nechtěla se do mobilu koukat, ale postupně mi to nedalo a musela jsem se stejně podívat. Přišla mi zpráva od Benjamina...

B: Ahoj, Vando. Jsi v pořádku?

V: Ahojky, Benji. Ano, já jsem v pořádku, ale co ty? Vysvětli mi prosím, co se to včera stalo, co jsou ti lidi zač a co po mě chtějí!

B: Neboj se Vando, já jsem v pořádku. To, co se včera stalo, neřeš, hlavní je teď, abys odjela pryč z města, nejlépe někam na samotu, kde budeš v bezpečí... Jednou se určitě dozvíš, o co šlo...

V: Ale Benjamine! Sakra, řekni mi to! Už nejsem malý děcko a mám právo vědět, proč mě někdo chce unést!

B: Nikdo tě neunese ani ti neublíží, neboj se, postarám se o to... Nemusíš si tím zatěžovat hlavu...

V: Ale... Sakra, můžeš pochopit, že já si tím zatěžovat hlavu musím?! Jestli mi hrozí nějaké nebezpečí, měla bych o tom snad něco vědět, ne? Hele... Jimmy je tvůj bratr, že? Řekni mi, čí je to šéf a co po mě chce!

B: Ano, je to můj bratr... Ale nemůžu ti o něm nic říct, pochop to!

V: Proč ne?

B: Protože bys byla ve velkém nebezpečí...

V: A teď snad nejsem?!

B: Ne v takovém...

B: Dávej na sebe pozor... Nepiš mi, je to nebezpečné... Někdy ti napíšu, až budu sám... Zatím ahoj, opatruj se...

V: Ahoj...

Vypla jsem mobil a naštvaně ho mrskla do kabelky. Uklidnilo mě, že je v pořádku, ale zároveň mě velmi naštvala skutečnost, že mi nechce nic říct. Proč mi to sakra nechce říct? To snad můžu být ještě ve větším nebezpečí? A proč mu nemůžu napsat? Hlavou se mi honila spousta otázek, ale žádná z odpovědí nebyla k nalezení...

Opřela jsem hlavu o studené okýnko a zavřela oči. Během chvilky mě skolila únava a já přestala vnímat svět. Uzavřela jsem se sama do sebe a dala prostor odpočinku a snům, které se však nechtěly dostavit, za což jsem vlastně byla velmi ráda, jelikož v této chvíli by se jistě nejednalo o ty hezké sny z prosluněné louky...

Ani nevím, jak dlouho jsem spala. Probudily mě neohrabané sluneční paprsky, které pronikly skrz prosklené okno v autě do mého obličeje. Nevrle jsem otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Jely jsme úzkou lesní cestou vedoucí k malé horské vesničce, na jejímž konci stála naše chata. Dost se mi ulevilo, že už konečně budu moct vystoupit z auta, jelikož jsem začínala mít pocit, že jsem přirostla k sedačce.

Natěšeně jako malé dítko jsem se dívala z okna. I když jsem tu dlouho nebylo, naposledy když mi bylo devět let, velmi přesně jsem poznávala každý podivně zakřivený strom, suchý pařez, mechový palouček či staré skály vykukující z menší mýtinky obklopené vysokými smrky, z nichž jsme s bratrem jako malé děti koukaly na silnici a typovali, auto jaké barvy příště pojede. Také jsme si tu hráli na horníky, klacíky jsme kutali do skály a do igelitových pytlíků sypali písek ze země, což představovalo nás nález...